Tvrdý jako diamant

25. dubna 2012 v 18:54 | Bee |  Písmenková část
Víte co? Všechno nemůže být podle plánu. A pokud se tomu hodně vzdálíme, máme pocit selhání. Zavřeme se do sebe a litujeme se. Co takhle se naštvat, nakopnout a vyrazit proti proudu zase zpátky? Chceme, aby se naše sny plnily, ne? Tak na co čekáte. Tím, že o nich budete vyprávět, tím, že o nich budete jenom snít, se skutečností nestanou. Musíte dřít. Hodně. Musíte se potit a plivat krev, protože jen diamanty vznikají pod tlakem! A pak můžete s jistotou říci, že i největší chyby ve vaší minulosti byly vlastně dobré, protože z vás udělaly toho člověka, kterého vidíte v zrcadle, s výtězným úsměvem na tváři.
 

Konečné sbohem?

10. dubna 2012 v 12:59 | Bee |  Just me - ordinary girl
Už je to tu zase. Ten pocit, kdy si nadáváte za to, že jste opět naletěli a to dokonce se stejným člověkem jako už mnohokrát.
Už se ztrácím v tom, kdy naposledy to se mnou někdo myslel upřímně, tak jako já s ním. Hodně dávno? Obávám se, že nejspíš nikdy. Jsem to já, ten důvod, že všichni neupřímní a lživí chlapi s obličeji jako andělé, se ke mně stahují a já pak stejně končím večer sama v slzách?
Každý se s tím vyrovnává jinak. Já se pokaždé stáhnu do sebe a raději se začtu do nějaké knihy nebo zadívám do filmu, kde pustím uzdu své fantazie a místo, abych žila tady, žiji tam s nimi. V jejich světě, kde vím, že všechno dopadne dobře a kde má každý svůj kus štěstí.
Snažím se na to nemyslet. Nevybavovat si vlastní scénáře. Nedávat tomu, v mé hlavě, život. Snažím se to zabít a to už nějakou dobu. Ale pořád to tam je.....Jenže tentokrát, to s nimi vypadá vážně. Ano, pořád mám v mysli takovou tu skulinku, kde je to určitě jen nějaký "vtip". Ale pak si vzpomenu, jak mi o ní vyprávěl a vím, že tentokrát je to jiné.
Už nemůžu věřit, že u člověka záleží na tom jaké má srdce a vlastnosti. Po tom všem, co mi lidé okolo ukázali, věřím jen tomu, že záleží na tom, jak kdo vypadá. Je lidskou přirozeností hodnotit někoho už od začátku jen podle vzhledu. A já? Nejsem zboží, které by se lehko prodávalo. Proto moje další řešení tohohle problému je prostě se zabalit do peřiny a vykašlat se na svět tam venku.


3000 šancí. 3000 možností.

2. dubna 2012 v 21:23 | Bee |  Just me - ordinary girl
3000 šancí. 3000 možností. A pokaždé jsem se cítila jako idiot. Ano, záblesky čistého štěstí, vášně, chtíče, zakázaného, co vám spadne do náruče, ale vždy to skončilo stejně. Pocitem, který vás doslova táhne, vytahuje vaši mysl z těla, máte v hlavě miliony slov, ale cítíte prázdno.
Nikdy to nemělo zajít tak daleko, když od samého začátku to bylo odsouzeno k ...tomuhle. Ale kdo by se vzdal sladkého poznání, které vás pomalu naplňuje od špiček prstů na noze až po hlavu, kde zakoření , schová se a při každé vhodné příležitosti dokazuje, jak každým okamžikem roste a nabírá na intenzitě. Pak se ani nenadějete a po noci, kdy se vám zdály pohádkové sny, se probudíte s pocitem, že něco postrádáte. Někoho. Člověka, který z vás dělá idiota při každé, hlavně nevhodné situaci. Jenže je tu i ten druhý pohled. Pohled, kterým ho vidíte především vy, těma očima, které ho hledají v zapadlých ulicích, kde jste se procházeli. Třeba jen jednou jedinkrát, ale vy přesto doufáte, nenápadně pátráte, že tam bude. Že se tam jen mihne. Srdce vám tluče jako splašené. Vy toho člověka vnímáte jako někoho, kdo vám ubližuje, hraje si, ale vidíte ho očima, které vám říkají něco úplně jiného. Pro takové oči je ten člověk sen, který vídáte ve spánku, o který se můžete opřít, můžete mu věřit....

Nevím, jestli je to tím, že pravdu vidět nechceme nebo nemůžeme.
Život není hoolywoodský scénář, kdy se zamilujete do padoucha, kterého jen svojí láskou, dobrotou a velkým srdcem, napravíte na prince, který vás bude milovat a žít s vámi šťastně dokud nezemřete. My, obyčejní lidé, začínáme a končíme hned na začátku těchto scénářů, kterým naivně věříme a snažíme se je převést do reality. Vkládáme svoje budoucí štěstí do rukou, které mají černé rukavice vrahů. Snažíme se být obezřetní na každém rohu, všude kde to jen jde, ale když přijde na náklonost, lásku, zahazujeme vše, co jsme se naučili. Mozek sepne na úsporný režim a celé tělo ovládá pouze to bušící těleso ve vaší hrudi. A přesně to těleso se rozhoduje špatně. Pouze následuje naše touhy, které nás táhnou ke špatným lidem, protože ti špatní lidé, říkají ty správné věci.
A co je méně bolestivé, pustit k sobě hodného člověka, který se vám dostane do srdce, které může zničit nebo zlého, který se pokaždé snaží dostat pouze do vaší postele?
 


Táta

26. března 2012 v 21:39 | Bee |  Písmenková část
"Ani nevíš, tati, jak moc mě mrzí, že už nemůžu být tvojí malou holčičkou. Řekl jsi, že jsem tě zklamala, že jsi si myslel, že zrovna já jsem chytřejší. Jenže víš, tenkrát jsem byla opravdu zamilovaná, poprvé opravdu, jen ne správně. Věděla jsem do čeho jdu a tak moc se to lišilo od všeho, co jsem si pod tím vždycky představovala. Jenže on měl kouzlo, pamatuješ jak jsme byli poprvé na Harrym Potterovi a já si přála, aby kouzla existovala? On mi je ukázal. Ukázal mi kouzelný svět. Nebezpečný svět. Veselejší svět. A já mu propadla. Chtěla jsem víc a víc a pak … Pak z ničeho nic jsem přestávala věřit, že by to mohla být pravda. Začínala jsem být šťastná za každou vteřinu, tudíž i za ty výhody, které tvoří náš přátelský vztah.

Tati, nemůžu říct, že bych nebyla zklamaná z toho, že svět není taková pohádka a tak kouzelný, jako byl v tvých příbězích, které jsi mi vypravoval pokaždé, když jsem šla spát nebo se v noci probudila a volala tě. Popravdě mám ještě i teď občas potřebu zavolat tě, že se mi zdál zlý sen nebo, že ten zvuk za dveřmi zní hrozivě. Bojím se, nejvíc toho, že nenaplním tvá očekávání, to co jsi mě učil celých osmnáct let. Nejsem dokonalý člověk, jen vím, že prostě občas se musím vzdát své "pohádky", abych cítila, že žiji. A vím, že s ním to cítím, i když je to špatné nebo hloupé. Další pravdou je, že ty noční můry, které mě v noci budí, jsou o něm. Budeš mě vždy chránit, klidně před celým světem, tím jsem si jistá, jen si nejsem jistá jestli to dokážeš před takovými věci jako je můj kapitán. Já nevím, co se to děje, když o té realitě vím, ale snažím se ji popřít. Vážně nevím. Jen vím, že ať to chceš nebo nechceš ty nebo já, vždycky budu tvoje malá holčička, která se bude ráda vracet domů a ještě raději se koukat na to, jak šťastní jste….a možná, někdy se naučí to štěstí taky najít."

Asi šesté vstoupení do té samé řeky.

19. března 2012 v 20:18 | Bee |  Just me - ordinary girl
"Co se stalo, že to nedopadlo dobře?"
"Bylo to dobré, to na tom bylo špatné."
Nesměla by se s ním cítit tak dobře jako pokaždé. Protože to je on... Nevěděla proč, prostě jen měla pocit, že bude padat níž a níž, pokaždé když se s ním bude bavit. Věděla i, že by neměla odhánět lidi, se kterými se cítí dobře, jenže tohle ji prostě nutilo se do něj zamilovávat čím dál víc a stále a znovu dokola. Přesně ten pocit, který chybí polovině ostatních párů, to co je po nějaké době rozdělí, to že nevědí jaké je to se do sebe každý den zamilovávat, to že je ten druhý neumí překvapit a všechno je jen stereotyp. Tohle on nebyl, ani ona. Bylo to jako země divů. Ona si s ním připadala jako Alenka v Říši divů. A přesně tohle milovala nejvíc. Věděl jak ji rozesmát, jak ji potěšit, jak jí zalichotit, jak ji utěšit, ale i jak naštvat nebo zklamat. Když byla v jeho blízkosti všude to jiskřilo. Věděla, že tenhle vztah mu vyhovuje. Tyhle výhody. A jí taky, hlavně když mohla být s ním, jenže ji to vysilovalo víc než by si kdo jiný mohl pomyslet. Pouštěla se do jeho pastí sama. Věděla předem do čeho jde, ale stejně ji to neodrazovalo. Milovala to nebezpečí, které se skrývalo v jeho náruči. Ta špatnost, to že to každý okomentuje a ještě obohatí o svou vlastní teorii. Proč ji to tolik přitahovalo? Proč na něj nebyla milá, ale nenechala si uniknout příležitost, abys do něho nerýpla? On jí to oplácel stejnou mincí a to byl další důvod, proč se jí tohle zamlouvalo. Být s ním chtělo odvahu.
Proč nejsem nadšená z těch věcí, které mi sám nabízí? Jako další schůzku, dvoudenní jízdu jen s ním v lodi? Proč neskáču radostí, tak jako bych z toho byla nadšená tenkrát? Proč mě to spíš bolí a dusí? Protože si až moc střízlivě uvědomuji, že tohle není moje cesta, i když mi připadá správná a pravá. I když má všechno, co bych chtěla. On je jen moje křižovatka, a já právě dorazila doprostřed, teď jen určit tu další cestu. Ale přesto, asi ještě chvíli setrvám s ním uprostřed a budu doufat, že mě další kroky připraví na tu lepší a správnější cestu.

Další články