Březen 2011

Něco jako jistota

31. března 2011 v 16:59 | Bee |  Písmenková část
Když si myslíte, že někoho dobře znáte (nebo aspoň máte pocit, že jste ho správně odhadli) a najednou ho vidíte dělat věci, které k němu vůbec nesedí...tedy podle vašeho mínění nesedí, tak je to docela šok.
Můžete z něho mít pocit, že je to vzor vaší dokonalosti, první náznaky, že to asi tak nebude, ignorujete: "Přeci se Vám to jen zdá, to nemůže být ten člověk, kterého znám." Ale jakmile už se to začne stupňovat a vy ho začínáte vidět, takového jaký doopravdy je, tak dostanete strach. Bojíte se ho pustit, protože Vám na něm přeci záleží a je to kus Vašeho života, ale zároveň se bojíte, že tím co dělá ublížín on Vám a bude hodně těžké se z toho vzpamatovat.

To je jen proto, že každý člověk potřebuje jistotu. Potřebuje vědět, že někde je pevný bod, odkaď se může odrazit ( i když ten bod je jen iluze ). Když to ví, má pocit, jakoby dokázal zdolat všechno, ale jakmile ta podpora zmizí, podezíráte ostatní z toho, že k Vám nejsou upřímní a něco tají. A hlavně sami sebe začnete nazývat "loser".

Bruno Mars - Just The Way You Are

30. března 2011 v 15:18 | Bee |  Hudba a slova
Ty slova. Ta hudba. Krása.


Svoboda jako křídla, láska jako železná koule

28. března 2011 v 19:02 | Bee |  Písmenková část
Vím, že je člověk plnný rozporuplnných vlastností, ale co když někdo chce strašně moc někoho milovat a zároveň být milován. Hrozně rád by zažil ten pocit, ale jakmile se naskytne příležitost, tak začne couvat? Proč se začne bát a být podezřívavý vůči věcem, které dřív tak hrozně chtěl. Které postrádal? A když je má konečně na dosah ruky a stačí mu k tomu jediný krok, tak se raději vrátí na start?
Všechno je spojené dohromady:
Svobodný člověk si chce užívat života. Ten, kdo si užívá života, tak mu chybí něco stálého. Ten, kdo má něco stálého, tak mu chybí ta svoboda. A tak stále dokola a dokola.
Zakletý kruh, každopádně, kdo ví proč se sami tak chováme? Proč si sami sobě tak hrozně ztěžujeme život, když bychom ho mohli mít snadnější? Hmmm? :)

Houpačka...

27. března 2011 v 18:52 | Bee |  Just me - ordinary girl
Jednu věc vím s naprostou jistou. Vydržela bych hodiny a hodiny sedět na houpačce, která je pověšená na zápraží
předměstského domku. Svítilo by slunce, ptáci zpívali a já bych se cítila naprosto v bezpečí.
Takhle bych vydržela sedět i roky ¤

Vampire Diaries - Plum - Cut

26. března 2011 v 16:08 | Bee |  Hudba a slova
Tím, že někoho mám tak strašně moc ráda, ho zároveň ztrácím.
Není to paradox?!


K písničce: Pro mě je to mnohem víc než obyčejná písnička. Pro mě to jsou vzpomínky, měsíce života a tisíce slz. Přesto ji zbožňuji.
Ke klipu: Ano, jsem fanoušek Upířích deníku. Přiznávám, a proč ne? Mám ráda příběh, zápletky, upíry a samozřejmě oblíbeného záporného Damona. Naštěstí můžu taky přiznat, že nechodím do extrémů. Stačí mi přečíst si knížku nebo se podívat na seriál. Tím to končí.

Mimochodem Vampire Dieries, nevím jestli jste si toho všimli, myslím, že určitě pokud to sledujete, má výborné soudtracky! :)

Táta

25. března 2011 v 18:00 | Bee |  Just me - ordinary girl
Můj otec má super-schopnost. A to mě rozesmát, i když mám pocit, že budu vraždit všechny kolem sebe.
I když mu to nikdy nepřiznám, je to můj hrdina....

Víc něž ostatní

24. března 2011 v 19:09 | Bee |  Kapka poezie
Je to úžasný pocit, když ve Vás někdo vidí mnohem víc, než jste schopni vidět sami .

Nařízení

23. března 2011 v 16:17 | Bee |  Just me - ordinary girl
Schovávám se. Tohle nejsem já. Nikdy jsem neměla zapotřebí ukrývat všechny svoje pocity. Ale teď?
"Teď" je vlastně špatný pojem, přinejlepším poslední rok, jde všechno do háje. Snad je to tím, že ty klacky si pod nohy házím sama. Ale třeba je to něčím jiným...

Nikdy jsem neměla problém s tím "co na jazyku to na srdci". Vždycky jsem se smála, za každých okolností. Momentálně se směju tím opravdovým smíchem už jen málo. Ráno, když vstoupím do školy, tak si nasadím masku, kterou mi přidělili ONI. Chovám se, tak jak mě oni vidí. Vidí mě jako optimistu, jako někoho, kdo ví co dělá a má kuráž jít si za svým cílem. To jsem bývala já, na začátku střední školy.
Ale potom, když jsem doma, mám zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Snažím se najít si cestu sama k sobě, ale bývají to jen záblesky, které trvají pár vteřin. Oni mě neznají, neví na čem "ulítávám". Neví, co miluju. Neví, jaká přání mám. Neví, čeho se bojím. Nikdo, doopravdy nikdo, neví kdo opravdy jsem. A jak by taky mohli, když to nevím ani já sama...

První krok....

22. března 2011 v 20:53 | Bee |  Kapka poezie
Znáte ten pocit, kdy jste hrozně nejistí?
Nevíte kdo jste, kam patříte, kdo jsou vaši opravdoví přátelé, nevíte komu můžete věřit a s kým mluvit. Bojíte se podívat komukoli do očí, protože by jste tam objevili odpor nebo snad posměch vůči Vám. Máte strach, že když se svěříte budou Vámi pohrdat a mít Vás za blázny nebo máte prostě pocit, že tohle je zajímat nemůže, a tak je raději s tím ani nebudete obtěžovat.
Nechcete být takoví jací jste, ale zároveň nechcete ztratit svoji osobnost, to co dělá Vás Vámi, tu jedinečnost, ale co to vlastně je? Říkáte si jak já můžu být zrovna jedinečná?!Čím?!, ale vždycky tu něco je, jen to musíte objevit, hluboko v sobě. Všichni Vám mouhou říkat, jak jste úžasní, milí a jedineční, ale co je to platné, když jim nevěříte. Musíte věřit hlavně sobě. Myslím, že v tom je lidská síla, ne v majetku a ne v tom kolik přátel máte, ale v tomm že si věříte. Máte odvahu se sami sobě postavit a udělat první krok....

Hloupost

21. března 2011 v 14:14 | Bee |  Kapka poezie
Někdy chceme být součástí života někoho jiného tolik, že zapomínáme na jeho osobní svobodu a na to, že každý člověk chce mít chvíli klid od okolí. A pak se divíme, že je k nám chladný a tají před námi různé věci.
Jak se říká: "Podej jeden prst a on ti sežere celou ruku."

Děsivá budoucnost

16. března 2011 v 21:35 | Bee |  Just me - ordinary girl
Asi už to tak bude. Jsem beznadějný případ, snílek, který žije minulostí. Který žije vzpomínkama a je mu jedno, že jsou dobré nebo špatné. Jediné, co dokážu ještě připustit je přítomnost, ale budoucnost je pro mě moc děsivé slovo. Je to pro mě obrovská zodpovědnost, kterou nevím jak mám splnit na 100%.

Pravdou je, že utíkám, pořád od něčeho utíkám někam, kde to bude jen přechodné a zase budu muset utéct pryč, abych měla aspoň pocit, že něco získávám. Potřebuju věděť, že něco vlastním, že jsem pro někoho potřebná, že někoho můžu vést nebo mu ukázat aspoň cestu nebo mu poradit nebo.... nebo....nebo ..... Ztratit se na dlouhou dobu někam pryč. Daleko od normálního života. A pak, když se vrátím, tak být jiná. Zářit a vědět, že jsem jim doopravdy chyběla....

Pohádkový princ vs normální chlap?

16. března 2011 v 18:02 | Bee |  Písmenková část
My holky žijeme v jakési bublině. V našem snu, že jednoho dne se obejví ten pravý princ, který by nám pomohl od všech strastí světa. Jen pár z nás už dospělo a zjistilo, že nikdo takový opravdu neexistuje, že je to jen naivní ženská představa o dokonalém životě. Jenže nikdo není dokonalý, a rozhodně, my ženy, ne. I když slyšet nás to přiznat uslyšíte jen vyjímečně, neradi uznáváme, že má pravdu někdo jiný než my nebo že by ta dáma před námy měla hezčí šaty. Pochybnosti samy o sobě máme, ale pouze v naší mysli. Navenek musíme vypadat jako ty nejlepší. V každé situaci.
Téma pohádkového prince je dlouhodobé, únavné, ale která z nás se někdy neviděla po boku "dokonalého muže"? Dyť už od dětství nám všichni vyprávějí pohádky o princeznách v nouzi a hrdinech, kteří je přijdou zachránit. Ale kolikrát se tohle stane za život opravdové ženě? Kolikrát Vám muž podal spadlé klíče nebo Vám pomohl vyprostit podpatek zaseknutý v kanále? Jestli se to některé z Vás stalo, pak si můžete říct, že jste šťastné.
Doopravdy ale žádného prince nepotřebujeme, je to sice velmi lákavá představa, ale kolikrát je lepší mít doma chlapa, který ze sebe dělá šaška, jenom aby Vás rozesmál. Je mnohem lepší mít muže, který neumí všechno a Vy mu můžete pomáhat a alespoň strávíte nějaký ten čas společně. A neříkejte mi, že třeba u opravy auta se nezažije spousty legrace ;)
Jak já s oblibou říkám:
"Prostě mám v krvi napuštěno hodně hollywoodských filmů"

Naše slova, naše hudba

15. března 2011 v 12:58 | Bee |  Kapka poezie
Každá osoba má svoji vlastní písničku. Ze začátku to je jen nepodstatná melodie, kterou přehlížíme, ale čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, že ji vlastně známe, že je nám blízká. Časem k ní přidáme i vlastní slova, která vyplynou z ničeho nic a pak "voila" máme svůj vlastní životní hit. Takovou malou soukromou hymnu.
Pokaždé, když ji uslyšíme, tak se rozpomeneme, co jsme dělali, když zrovna hrála. Jaké pocity se nám honily hlavou a kdo stál vedle nás. Někdy jsou to slova smutku zahalená do pomalé melodie, jindy to může být hříšná mysl v nekonečném rytmu tance.
Nikdo ze začátku opravdu neví, co se v nás skrývá, mnohdy ani my sami ne. Je to běh na dlouhou trať, ale když už jsme byli přinuceni vyběhnout, tak ať to stojí za to, ne?
"Ať každý den stojí za to!" Titanick

Cigaretu, prosím?

14. března 2011 v 10:28 | Bee |  Písmenková část
Téma týdne "Kouření"? Hmmm, zkusím Vám představit svůj názor.
Všude okolo nás můžeme neustále vidět lidi se zapálenou cigaretou v ústech nebo krabičkou v kapse. Každý na to má jiný názor. Řadíte se Vy do řad nekuřáků nebo kuřáků? Nebo je Vám to upřímně jedno?
Podle mě hodně lidí vyzkouší alespoň jednu cigaretu už na základní škole.
Kamarád ji přinesl, že je ukradl tátovi, to je přeci příležitost vyzkoušet si jaké to je být "dospělý"
Tohle je čistě můj osobní názor, jak to asi probíhá v hlavě takovému 12letému klučíkovi. Sama posoudit nemůžu, v téhle situaci jsem nikdy nebyla. Ale kouřit doopravdy, podle mě, opět, se začne až kolem střední školy. Tady už jde čistě o ukázku toho, kdo je větší frajer a vykouří nejvíc cigaret (krabiček?!) denně. Tohle můžu dosvědčit, sice opět nemluvím za sebe, ale moji přátelé a spolužáci...řekněme, že je tu velká rivalita o to, kdo dřív umře na udušení vlastní blbostí. Chápu a budu stát za takovým kuřákem, který si to dokáže pořádně odůvodnit, ale jinak...
Můj názor nekuřáka je takový, že ...dříve mi to vadilo, hodně. Nejlepší kamarádce jsem zapálenou cigaretu típala jen, co se oheň dotkl špičky a kamarádovy je brala a zahazovala z ruky, jen co je vytáhl frajersky z kapsy. Ale teď? Popravdě už mi to nevadí. Je to jejich věc. Každý svého štěstí strůjcem, že ano? :) A když Vám ke štěstí a klidné povaze stačí krabička, tak kdo Vám může zabránit v tom jít si ji koupit? Nikdo.

Dva pohledy

13. března 2011 v 20:25 | Bee |  Písmenková část
Pro mě je nejjednodušší pohled na svět skze objektiv fotoaparátu nebo čistý papír. Oba ovšem mají jeden velký nedostatek, nenacpu do nich všechno.
Když se dívám do foťáku, snažím se zachytit celý pohled jako lidské oko, aby se ta vzpomínka mohla zachovat, tak jak ji vidím, ale buhužel to nejde. Proto vždycky vyfotím jen kus, dejme tomu květiny, ale k ní přidám další část a to slunce, které všemu dává, podle mě, optimistický či nadějný pohled. Když fotím je pro mě všechno nové. Pozorovat věci okolo sebe tím malým okénkem je vzrušující.
Naopak, když píšu, tak se snažím zachytit všechny pocity, ale jak všichni dobře víme, pocit se prostě nedá popsat. V takových případech hrozně ráda používám přirovnání. Vlastně pokaždé, když se někomu snažím vysvětlit, jak se cítím a chci, aby to ten člověk pochopil, použiju abstrakci.
"Nedávno jsem byla hrozně bezradná, připadala jsem si jako právě narozené mládě žirafy, které má na nohou kolečkové brusle a snaží se o první kroky."
Nějak tak to vypadá. Myslím, že časem sami poznáte, že můj pohled na svět není jednoduchý, takový jaký by každý čekal od 17leté holky, ale že je složitý a nesrozumitelný, ale přesto naprosto stejný jako ten Váš.