Duben 2011

Láska je sakra zlá nemoc ...

28. dubna 2011 v 18:17 | Bee |  Písmenková část
Slaná slza padala po její červené promrzlé tváři. Za chvíli ji následovala další. Nevěděla proč pláče. Prostě to začalo samo a nechtělo skončit. Měla být šťastná, ale nějak se to nevedlo. Připadalo jí, že čím víc se snaží, tím víc všechno pokazí. Ale když byla s ním, byla ....jiná. Ten pocit....jakoby ji zabíjel, ale od chvíle kdy ho poprvé pocítila, ho vlastně potřebovala. Bylo to zmatené a zvláštní. Všude kolem zamilované páry držící se za ruku v ní vyvolávaly smíšené pocity. Závist....samota...bolest....chtěla ten velký opravdový pocit lásky taky poznat, ale připadalo jí, že to nikdy neokusí.....Všude kolem ní.....rodina, teď už jí její nejlepší přátelé....všichni ho znali....všude ho bylo dost, jen ne pro ni.....

Z( a )tracená změna

20. dubna 2011 v 21:39 | Bee |  Just me - ordinary girl
Ztracená. Ano, přesně tak se cítím. Zabloudila jsem v jasném kruhu, na cestě kterou znám. Jak se to mohlo stát? Vždyť to ani nejde ztratit směr, tam kde to známe. Já to dokázala, vůbec nevím kde jsem.
Osmnácté narozeniny klepou na dveře a já nevím kde jsem, kdo jsem, proč tu jsem. Pořád se cítím jako dítě, které se schovává za máminu sukni a potřebuje tátovu pevnou ruku, aby ho vytáhla na světlo. Pořád nevím, co bude dál. Pořád jsem to já, ta zamyšlená holka se sluchátkama na uších vzpomajíc na "dobré časy". Zajímalo by mě jestli se někdy změním....
Snažím se být zodpovědná a všem dokázat, že na to prostě mám. Dělám se sebe dospělou osobu, která se umí chovat způsobně a dělat, co nejméně chyb, ale cítím, že tohle prostě nejsem já. Je to něco, co chci být, ale zároveň chci být úplně něco jiného. Chci být někdo jiný. Někdo dokonalý nebo aspoň někdo, kdo se k dokonalosti přibližuje, ale zároveň ponechat něco ze mě. Pár vlastností...
No chápete to? Já ne. Takže klid.

Rozhodování

19. dubna 2011 v 19:27 | Bee |  Písmenková část
Jednou z nejtěžších věcí v životě člověka jsou rozhodnutí. Ať jsou malá či velká, vždy mají nějaký dopad na náš život.
Neexistuje návod jak se správně rozhodnout. Jedni říkají podle srdce, jiní rozum, další podle okolností nebo náhody. Jenže nic Vám nezaručí, že to vyjde přesně podle Vás. Občas se to jen trochu vychýlí z Vaší představy a někdy se to k ní ani nepřiblíží. Druhá možnost je horší možnost. Buhužel je častější. Jenže nikdy nevíme o co přicházíme pokud se bojíme do toho jít. Také bych si někdy přála, abych věděla, nebo aby mi aspoň někdo naznačil, jaký dopad bude mít to a to rozhodnutí, ale nejde to. Pak by to možná nebylo takové dobrodružství. Pak bychom si možná život ani tolik neužili. Vždyť právě ty tajemnosti jsou to, co nás nutí jít dál, protože jsme zvědaví. Chceme vědět, kam až můžeme zajít, co všechno můžeme zkusit....To je obecné pravidlo, ale na rozhodování to u některých nestačí. I když je k tomu něco táhne, ať už je to právě již zmiňované srdce, zvědovost nebo jen chtíč, je tu také strach. Podvědomní strach z něčeho nového, náhléhlo. Strach člověka sám ze sebe, že se té nové věci nezhostí správně, že to pokazí a pak už to nepůjde vzít zpět.

Proč nakupujeme?

16. dubna 2011 v 9:56 | Bee |  Písmenková část
Vlastně je to jednoduchá otázka i odpověď. Samozřejmě, že každý to má jinak, někdo nakupování přímo nesnáší a jiný je do něj bezhlavě "zamilován".
Ale když nakupujeme myslíme jenom na sebe. Což určitě není tak špatné po náročném týdnu plnném stresu a únavn práce. Nepřemýšlíme nad starostmi nebo splíny, soustředíme se jen na to, abychom si vybrali správně. Je zábava zkoušet si věci, které si nikdy nekoupíme. Když nakupujeme jsme v jiném světě. Světě bez hranic ( finanční hranice nepočítám :P ).
A když už nic jiného, tak kdo by se nerad pozoroval ostatní lidi, jak pořád někam spěchají a se vším si dělají starosti, zatím co my pohodlně sedíme, popíjíme drinky a smějeme se? :)

Sen

11. dubna 2011 v 19:56 | Bee |  Písmenková část
Máte svůj sen? Taky byste nejraději snili od časného rána do pozdních večerních hodin?
Alespoň na chvíli zapomenout, že existuje nějaké "teď", prostě si lehnout, zavřít oči a ....

Nekonečný maraton

8. dubna 2011 v 15:19 | Bee |  Písmenková část
Vždycky je to jako se vracet zpátky na start. Už jste v polovině a najednou zakopnete a musíte jít na začátek.
I když se snažíte sebevíc, pokaždé v tom samém bodě uděláte tu samou chybu a upadnete. Vlastně...jste ani nikdy neviděli jak to vypadá za tou půlkou, protože jste se tam nikdy nedostali.
Když už je to konečně na dosah....vzdálí se to. A nejhorší je, že jenom díky svojí vlastní chybě si to oddalujete pryč.

Přátelství není jednoduché, ale stojí za to!

5. dubna 2011 v 19:00 | Bee |  Písmenková část
Přátelství je tak složitá věc, až mě to někdy opravdu udivuje. Přitom by to měla být jediná věc, která nás má opravdu posílit a ne v nás vyvolávat zbytečné otázky podezíravosti.
Ze začátku Vám ta osoba přijde jako nafoukaná fiflena, která se stará jen o tom, aby byla vždy středem pozornosti v těch nejlepších šatech. Pak ji ovšem poznáte, tím myslím skutečně poznáte její pravou stránku a najednou si uvědomíte, že jste naprosto identičtí. Připadáte si jako by jste se dívaly do zrcadla svých vlastních vlastností.
Po nějakém čase idilická představa přejde. Začnete se hádat kvůli maličkostem a přesně v ten moment, kdy se na sebe nemůžete ani podívat, pochopíte, že ta osoba Vám naprosto přirostla k srdci. Je jako Váš sourozenec. Počítáte s ní ve všem a najednou je to jakoby Vám chyběla ruka nebo noha. Když jste měli radost, okamžitě jste za tou osobou běželi. Když Vám někdo ublížil opět jste šli za ní. Kraviny, vážné rady nebo si jen tak popovídat, vždy tu byla pro Vás. A teď? Teď chápete, že nemá cenu se hádat kvůli maličkostem, že ta osoba má pro Vás mnohem větší cenu, než jste si dokázali přiznat, tak se usmíříte. Trvá to trochu dýl, ale pokud je to opravdový kamarád, tak Vám odpustí.
Jenže pak to přijde znova. Další malichernost. Další hádka. Další usmiřování.

V.I.P. zážitky z koncertních prken

2. dubna 2011 v 21:35 | Bee |  Just me - ordinary girl
Už se Vám někdy stalo, že se Vám splnilo něco, o čem jste ani nesnili? Nedokázali jste si to ani představit, protože jste věděli, že se to nikdy stát nemůže? A pak najednou, z ničeho nic, jako mávnutím kouzelného proutku se to stane? Vím, mám jen štěstí, ale mě se podobný případ stal....
Viz. v celém článku :)

Odvaha schovaná za maskou všednosti

1. dubna 2011 v 15:50 | Bee |  Písmenková část
Život na nás pouští různé hrůzy, nástrahy a pokušení, avšak my před nimi nemůžeme jen pořád dál a dál utíkat. Kam by to potom vedlo? Kam bychom se dostali? Nikam, protože nikdo by neměl tu odvahu postavit se něčemu velkému a neznámému. Ztracená odvaha se v nás ukáže pouze, když máme přijít o něco co je nám cenné. Pro co bychom dokázali zemřít. Něco, co chceme chránit vlastním tělem a duší.
Odvaha nespočívá v tom, co vidíme na první pohled, ale je tam někde ukryta pod naší maskou všednosti. Maskou, kterou si nasazujeme každé ráno. Pokaždé, když se musíme vydat někam mezi lidi. Neodvážíme si ji sundat, neboť by to na nás prozradilo příliš a to je přece "špatné". Proč nechceme, aby lidé, kterým na nás záleží viděli všechno to, co se ukrývá uvnitř v nás? Štěstí, úsměvy, smutek, slzy. Oni jsou ochotní "to" přijmout, pomoci nám a utěšit...ale stejně masku obyčejného člověka nesundáme. Přitom každý z nás je originál, ale my to nevidíme...možná nechceme vidět...