Květen 2011

Filmy vs. život

28. května 2011 v 16:43 | Bee |  Písmenková část
Romantické filmy jsou k ničemu.
Akorát nám dávají na naději,
že happy end s princem na bílém koni existuje....ale to není pravda.

Co uděláte pro splnění snu?

19. května 2011 v 18:59 | Bee |  Just me - ordinary girl
Potřebuju...něco, čeho se nejvíc bojím. Oporu, důvěru, jistotu, že všechno bude dobré, podporu...všechno to mám dá se říct, od kamarádů, ale něco jiného to je od toho koho "milujete". Vím je to silné slovo, ale ...stejně je hezké slyšet někoho říkat: "Mám tě rád" a může to pro vás znamenat i víc, ale ta osoba, co by to řekla není a ani nebude.
Je to stejně zvláštní, jak vám někdo může vzít spánek, sny i myšlenky.....a přesto víte, že je to jen ve vaší mysli...nikdy neucíte dotyk jeho ruky, žádná vůně z jeho vlasů, žádný pocit při polibku....nic
Člověk by uděl cokoliv, jen aby se jeho sny, touhy a představy vyplnily...nevim tedy jak vy, ale já snad i ano...

Houpačka jménem Život

16. května 2011 v 16:52 | Bee |  Just me - ordinary girl
Jak zvláštní...
Zrovna jsem se vrátila ze zahrady, kde máme vlastní pidi dětský hřišťátko. Brácha dostal novou kulatou dřevněnou houpačku, táta ji pověsil, dneska fouká vítr, je zataženo a každou chvíli vypadá, že se rozprší.
Zkusila jsem ji. Zhoupla se jednou. Dvakrát. Třikrát. Bylo to jako za dob, kdy jsem byla dítko. Zavřela oči a ucítila tu volnost, tu dobu, kdy jsem nebyla za nic zodpovědná, kdy jsem mohla být všude sama sebou. Cítila jsem se bezstarostná. Byla jsem zase dítě. Dítě, kterému stačí maminčina náruč, křiklavá hračka a houpací koník. Bylo to krásný, ale jelikož to je dětská houpačka a navíc byla mokrá, tak mi to uklouzlo a já slítla. Byl to přesně ten pád z nebe do tvrdý reality. V tu chvíli, kdy jsem spadla, mě zavolala babička ať jí jdu pomoci s jídlem, zavolal na mě brácha ať mu přinesu hračky a zavolal na mě děda ať mu otevřu bránu do dvora ať může zajet s autem....

Krok vpřed

12. května 2011 v 18:59 | Bee |  Písmenková část
Je čas se posunout dál. Pomalu dospíváme a rosteme. Některé věci zůstávají, ale s jinými je potřeba se rozloučit, protože pak hrozí, že se zasekneme na mrtvém bodě. Potřebujeme mít rozhled, hodně místa a stále nové věci.
Některé vzpomínkové předměty nás stále drží dole. Nechtějí nás pustit do světa. Asi jako naši rodiče, kteří se také bojí pustit své dítě někam jinak než zpátky domů.
Ale my víme, že už je čas. Už víme, jak se věci mají a jsme připraveni zkoumat život dál. Jenže tady už nám nic, kromě nás samotných, nikdo nemůže pomoci. Všechny věci. Všichni lidé. Oni už pro nás udělali dost, teď je řada na nás. Teď to pevně uchopíme do našich rukou a dokážeme všem, aby na nás byli hrdí.

Boj o budoucí čas

8. května 2011 v 15:10 | Bee |  Kapka poezie
Láska by Vás měla posílit, ne pomalu zabíjet.
Láska by Vás měla dělat šťastnými, ne Vás utápět v temnotě.
Láska by Vám měla dávat, ne si od Vás brát.
Protože pak to není ten opravdový cit, ale jen touha po tom něco vlastnit.

Jiní lidé

3. května 2011 v 14:56 | Bee |  Just me - ordinary girl
Lidé se neustále mění a vyvíjí.
Sami na sobě to poznáváme těžko, ty změny vidíme zřetelně pouze na lidech okolo nás. A to je právě ten problém, změny na sobě nevidíme a potom viníme ty ostatní z různých věcí a přitom k tomu nemáme sebemenší důvod ( ne, vždycky se něco malého najde :P ).
Jenže, co když se změní naše okolí i my, tak rapidním způsobem, že pokud jsme si na začátku připadali absolutně stejní, teď jsme rozdílnější než voda a oheň? Vypadalo to, jakobychom našli svoje dvojče. Někoho, kdo sdílí stejné názory, má rád stejné věci, je stejný jako my a najednou ( po zásahu třetí strany ) si nedokážeme najít ani společné téma na minutový rozhovor ( ! )