Červen 2011

Hádka se realitou

11. června 2011 v 10:45 | Bee |  Písmenková část
Co uděláte, když dostanete příležitost splnit si sen a to jen pouhou odpovědí "Ano"? Uděláte to?
Ale co, když tomuhle příběhu předcházely další dvě kapitoly...
Ona ho měla ráda. Vlastně víc než to, nebyla si tím jistá, ale něco ji od něho nemohlo odtrhnout. Vůbec to nebyl její typ, byl úplně jiný, než po kterých se koukala, ale to nezabránilo, aby se ....aby ho měla víc než jen ráda. Když s ním byla, byla nesvá, byla nervózní, ale jakmile spolu byli "hovořili" ne z očí do očí. Byl to perfektní vztah. Začínalo to být slibné.
Ale pak se něco stalo. Změnil se. Začal se chovat jako absolutně rozmazlené dítě, které chce všechno, co vidí. Hádali se, křičeli na sebe. Ani se na sebe nemohli podívat, protože se zabíjeli pohledy. On dělal všechno proto, aby ji od sebe odehnal a ona všechno proto, aby mohla zapomenout. To ji trvalo skoro rok a i tak cítila, že to všechno úplně nezmizelo. Pořád tam něco z toho prvotního přetrvávalo. Prvně ho víc než měla ráda - nenáviděla. Nenávist se změnila - na ignoraci, už ho nepotřebovala.
A tady začíná dnešní kapitola. Z čeho nic se tu zase objevil. Stál tam a omlouval se za všechno. Za to jak se choval, co říkal, jaký byl. Chtěl to napravit. Ona přijmula. Začalo to zase od začátku. Všechno bylo úžasné, ale opět jen když spolu mluvili ne z očí do očí. Když byli sami dva, byli nervozní, nejistí. A pak on položit TU otázku, otázku, na kterou ona nedovedla odpovědět.
Dají se zase dohromady?
Takle to vypadá, když se vám pře sen se skutečností.

Je to tady....Překvapení!

5. června 2011 v 15:06 | Bee |  Just me - ordinary girl
Celou dobu si připravujeme, jak budeme reagovat na určitou situaci. Sníme o tom, aby se to vůbec stalo. Volíme slova, která řekneme, už jsi jsme jisti, že jsme připraveni a najednou.....Ta situace je tady. Ale co teď? Najednou máme úplně jiné pocity než ty, které jsme měly, když to byla pouhá teorie. Teď vůbec nevíme, co říct, jak se zachovat. Ale je to tady, něco udělat musíme. Tak řekneme první, co nás napadne. I když se to pramálo podobalo tomu, co jsme chtěli říci původně.
Proč se tohle děje?
Proč se na něco připravuje a pak stejně neuděláme nic, co jsme si připravili?

Já, ty ....a ona

4. června 2011 v 21:03 | Bee |  Písmenková část
Když se podívám hloub. Hloub, než dosáhne lidský zrak, tak uvidím jen černou prázdnotu. Prázdnotu svého srdce. Ale, když se zahledím do tvého srdce, do
tvé duše, tak tam spatřím něco, co je mi cizí. Něco co neznám. Uvidím štěstí, lásku a upřímnost. Bílou záři, které zančí tvou ušlechtilost.
Podívám se jednou...dvakrát...a dokonce i potřetí, ale stále vidím totéž. ŠTĚSTÍ.
Když spatříš, že upadám do černých myšlenek, ochotně mi podáš ruku, ale já ji vždy odmítnu.
Bojím se. Bojím se, že bych k tobě cítila něco víc. Víc než mohu.
Jsou moje slzy, slzy štěstí nebo ukrutné bolesti, smutku a samoty? Nevím, ale čím jsme si jista, je že ty tu vždy budeš. Budeš tu pro mě a pro NI. Ale dokáži snést ten zmatek? To, že se o tebe musím dělit?
Mám se smát,
protože jsme řátelé?
Nebo plakat,
protože nikdy nebudeme víc?