Přiznání

30. ledna 2012 v 21:14 | Bee |  Just me - ordinary girl
Pocit, který mívám, když se procházím školní chodbou, kde mě bombardují páry na každém rohu a smích, který se rozléhá všude kolem. Přesně ten pocit, kdy je kolem mě tolik lidí, ale já si připadám jako jediný tvor na téhle planetě. V tu chvíli bych víc než kdy jindy ocenila přítomnost těch rukou, které mě držely tenkrát večer. I když to bylo jen přelétavé. I když to bylo jen z důvodů mě neznámých, možná na ukojení pouhého chtíče. I přesto bych si přála zopakovat ten pocit, který mě naplňoval od konečků prstů a dostával se mi do hlavy. Tam teď ostatně pořád je. Nechce se hnout z místa a nechce odejít. Nemůžu se zbavit té protivné přítomnosti jeho obrazu v mé mysli. Nemůžu se zbavit myšlenky, že pořád chci jeho přítomnost. Nevím, co se to děje. Jen vím, že je to špatné. Hodně špatné.


Na jednu stranu vidím všechny negativní stránky, ale na druhou…kdo by nechtěl pořád a pořád ochutnávat svoje vlastní zakázané ovoce. Pořád čekám, že jednou přijde ten okamžik, kdy udělá něco, co mě odradí. Napořád. To ale stále nepřichází. Každou špatnou věc mu dokážu odpustit, nezapomenu, ale odpustím mu, protože to sama sobě dokážu zdůvodnit jakýmkoli iracionálním vysvětlením, pokaždé je zpátky.
Teď se naskytuje otázka, proč ho nechci pustit. Proč se pořád snažím dostat se k němu blíž, i když vím, že tímhle způsobem se od něho dostanu jen dál? Co se děje?! Já nechci být já. Chci být někdo, koho by si dokázal představit vedle sebe, aniž by se za něho musel stydět. Chci být dokonalá, ale jen v jeho očích. Je to tak špatné, že to chci jen kvůli němu?! Možná, protože on tuhle snahu nikdy neocení a hlavně se o ní ani nedozví. Nedokážu přesně říct, co je na něm to nejlepší. Ty oči a pohledy, které dokáže udělat? To, že každé ráno bylo bez rozpaků nebo to, že jsem na začátku večera věděla, že za pár hodin bude všechno úplně jiné bez ohledu, co všechno se stane? Může mi někdo, prosím, říct, co to všechno znamená? Začínám být napůl šílená. Jediné, co mi pomáhá je, řešit problémy jiných, pak se, díky bohu, na ty svoje nesoustředím a aspoň na chvíli zapomenu, že existuje někdo, kdo mě má na pobavení.
Nejhorší na tom celém je, že to vím. Vím to, ale tady zase je ta situace s tím iracionálním vysvětlením, které mě do určité míry uklidní. Přála bych mu, aby si vyzkoušel jaké to je být v kůži někoho, kdo je ochoten jakékoli věci, jen aby mohl strávit pár minut po boku někoho jiného a jaký je to pak pocit, když jde druhý den okolo něho a necítí nic než pobavení, ignoraci a neuvěřitelnou samolibost.
Míchá se ve mně neuvěřitelné množství pocitů. Nenávidím ho. Za to, že mě donutil ho potřebovat. Chci ho, protože je jaký je. Mám ho ráda, za to jak dokáže pobavit. Musím se naučit dát stranou všechno tohle. Prostě musím.
I přes to, že kdykoli projdu místem, kde jsme byli spolu, vybaví se mi scéna, která tam proběhla. V tu chvíli si vzpomenu jaký to byl přesně pocit, i když jsem měla v krvi alkoholu víc než čehokoli jiného. Chybí mi ten pocit prvního polibku v dešti. Chybí mi ta hravost, když jsme chodili z hospody do hospody. Myslím, že ten pocit, že tam jsem s někým jako je on, byl víc opíjející, než samotný alkohol. Chybí mi ten pohled, kterým na mě koukal ráno, když jsme se vedle sebe probudili. Bez rozpaků. Bez studu. Beze všeho. Nedokážu přesně určit, kdy jsem ztratila hlavu pro takového blázna jako je můj kapitán. Nedokážu ani přesně říct, jak se to stalo nebo proč. Prostě to přišlo. A už nechce odejít.
Tak trochu doufám, upínám se, protože je to moje jediná naděje, na to až odejde ze školy. Sejde z očí, sejde z mysli, snad bude jednou nějaké pořekadlo platit. Jestli ne, jestli se nedokážu vymotat z téhle šlamastiky, tak jsem docela dost silně v háji. Nemluvím jen o věcech, které díky němu nedokážu přijmout, nemluvím jen o tom, že už jen samotná podstata ho potřebovat je do morku kostí špatná, nemluvím …. dobře, přesně o tomhle mluvím a přesně to mám na mysli. Nedokážu se správně rozhodovat, protože veškeré moje rozhodovací smysly jsou ochromeny tím, jestli to bude dost dobré pro něho nebo ne. Další špatná věc. Sakra, já to moc dobře vím, a ano, snažím se s tím něco dělat, ale kdo má pořád dělat před ostatními veselé obličeje?! Kdo se má snažit zachraňovat první poslední, jen aby ostatní neměly problém?! Nechci být tou, za kterou mě mají. Chci být sama sebou. Ale kdo jsem? Momentálně jsem někdo, kdo je závislý na někom jehož ego je tak stokrát větší než u normálního člověka. Momentálně jsem někdo, kdo se snaží splnit všechna očekávání, která na něho lidé mají. Jsem někdo, kdo je ztracený a zamotaný ve svém vlastním životě. Někdo, kdo si nedokáže vážit sám sebe a vlastních kvalit, protože je ani nevidí. Jsem někdo, kdo by v budoucnu chtěl pomáhat ostatním, ale teď nedokáže pomoci ani sám sobě. Docela hezké vyhlídky, nemyslíte?
Dobře, moje přiznání je v podstatě o tom, že jsem někdo s více tvářemi. Sám je nezná všechny a ony přicházejí a odcházejí jak se jim zlíbí. V podstatě nejsem vůbec silná osobnost, která řeší problémy s lehkostí. Spíš s vlastním chorobným smutkem, který léčí ještě smutnějšími písničkami, čokoládou, nakupováním a, v tom jsem mistr, oddalováním daného problému. Nikdy nemůžete vědět, co ode mě můžete čekat. A popravdě to nevím ani já sama. To je celé mé tajemství.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dubious cat Dubious cat | Web | 5. února 2012 v 14:46 | Reagovat

Vím jak ti je, taky jsem to zažila a je fakt dost těžký se z toho vyhrabat. Já takhle milovala jednoho parchanta asi 3 roky, nesnášela jsem ho ,věděla,že si jen hraje, že by s ním ani nebyla budoucnost, ale chtěla jsem ho..Nejhorší je, že pak stejně víš,že kdyby ti začal tvé city opětovat, tak by to nešlo.. Přeji rychlé "uzdravení".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama