Duben 2012

Tvrdý jako diamant

25. dubna 2012 v 18:54 | Bee |  Písmenková část
Víte co? Všechno nemůže být podle plánu. A pokud se tomu hodně vzdálíme, máme pocit selhání. Zavřeme se do sebe a litujeme se. Co takhle se naštvat, nakopnout a vyrazit proti proudu zase zpátky? Chceme, aby se naše sny plnily, ne? Tak na co čekáte. Tím, že o nich budete vyprávět, tím, že o nich budete jenom snít, se skutečností nestanou. Musíte dřít. Hodně. Musíte se potit a plivat krev, protože jen diamanty vznikají pod tlakem! A pak můžete s jistotou říci, že i největší chyby ve vaší minulosti byly vlastně dobré, protože z vás udělaly toho člověka, kterého vidíte v zrcadle, s výtězným úsměvem na tváři.

Konečné sbohem?

10. dubna 2012 v 12:59 | Bee |  Just me - ordinary girl
Už je to tu zase. Ten pocit, kdy si nadáváte za to, že jste opět naletěli a to dokonce se stejným člověkem jako už mnohokrát.
Už se ztrácím v tom, kdy naposledy to se mnou někdo myslel upřímně, tak jako já s ním. Hodně dávno? Obávám se, že nejspíš nikdy. Jsem to já, ten důvod, že všichni neupřímní a lživí chlapi s obličeji jako andělé, se ke mně stahují a já pak stejně končím večer sama v slzách?
Každý se s tím vyrovnává jinak. Já se pokaždé stáhnu do sebe a raději se začtu do nějaké knihy nebo zadívám do filmu, kde pustím uzdu své fantazie a místo, abych žila tady, žiji tam s nimi. V jejich světě, kde vím, že všechno dopadne dobře a kde má každý svůj kus štěstí.
Snažím se na to nemyslet. Nevybavovat si vlastní scénáře. Nedávat tomu, v mé hlavě, život. Snažím se to zabít a to už nějakou dobu. Ale pořád to tam je.....Jenže tentokrát, to s nimi vypadá vážně. Ano, pořád mám v mysli takovou tu skulinku, kde je to určitě jen nějaký "vtip". Ale pak si vzpomenu, jak mi o ní vyprávěl a vím, že tentokrát je to jiné.
Už nemůžu věřit, že u člověka záleží na tom jaké má srdce a vlastnosti. Po tom všem, co mi lidé okolo ukázali, věřím jen tomu, že záleží na tom, jak kdo vypadá. Je lidskou přirozeností hodnotit někoho už od začátku jen podle vzhledu. A já? Nejsem zboží, které by se lehko prodávalo. Proto moje další řešení tohohle problému je prostě se zabalit do peřiny a vykašlat se na svět tam venku.


3000 šancí. 3000 možností.

2. dubna 2012 v 21:23 | Bee |  Just me - ordinary girl
3000 šancí. 3000 možností. A pokaždé jsem se cítila jako idiot. Ano, záblesky čistého štěstí, vášně, chtíče, zakázaného, co vám spadne do náruče, ale vždy to skončilo stejně. Pocitem, který vás doslova táhne, vytahuje vaši mysl z těla, máte v hlavě miliony slov, ale cítíte prázdno.
Nikdy to nemělo zajít tak daleko, když od samého začátku to bylo odsouzeno k ...tomuhle. Ale kdo by se vzdal sladkého poznání, které vás pomalu naplňuje od špiček prstů na noze až po hlavu, kde zakoření , schová se a při každé vhodné příležitosti dokazuje, jak každým okamžikem roste a nabírá na intenzitě. Pak se ani nenadějete a po noci, kdy se vám zdály pohádkové sny, se probudíte s pocitem, že něco postrádáte. Někoho. Člověka, který z vás dělá idiota při každé, hlavně nevhodné situaci. Jenže je tu i ten druhý pohled. Pohled, kterým ho vidíte především vy, těma očima, které ho hledají v zapadlých ulicích, kde jste se procházeli. Třeba jen jednou jedinkrát, ale vy přesto doufáte, nenápadně pátráte, že tam bude. Že se tam jen mihne. Srdce vám tluče jako splašené. Vy toho člověka vnímáte jako někoho, kdo vám ubližuje, hraje si, ale vidíte ho očima, které vám říkají něco úplně jiného. Pro takové oči je ten člověk sen, který vídáte ve spánku, o který se můžete opřít, můžete mu věřit....

Nevím, jestli je to tím, že pravdu vidět nechceme nebo nemůžeme.
Život není hoolywoodský scénář, kdy se zamilujete do padoucha, kterého jen svojí láskou, dobrotou a velkým srdcem, napravíte na prince, který vás bude milovat a žít s vámi šťastně dokud nezemřete. My, obyčejní lidé, začínáme a končíme hned na začátku těchto scénářů, kterým naivně věříme a snažíme se je převést do reality. Vkládáme svoje budoucí štěstí do rukou, které mají černé rukavice vrahů. Snažíme se být obezřetní na každém rohu, všude kde to jen jde, ale když přijde na náklonost, lásku, zahazujeme vše, co jsme se naučili. Mozek sepne na úsporný režim a celé tělo ovládá pouze to bušící těleso ve vaší hrudi. A přesně to těleso se rozhoduje špatně. Pouze následuje naše touhy, které nás táhnou ke špatným lidem, protože ti špatní lidé, říkají ty správné věci.
A co je méně bolestivé, pustit k sobě hodného člověka, který se vám dostane do srdce, které může zničit nebo zlého, který se pokaždé snaží dostat pouze do vaší postele?