Just me - ordinary girl

Konečné sbohem?

10. dubna 2012 v 12:59 | Bee
Už je to tu zase. Ten pocit, kdy si nadáváte za to, že jste opět naletěli a to dokonce se stejným člověkem jako už mnohokrát.
Už se ztrácím v tom, kdy naposledy to se mnou někdo myslel upřímně, tak jako já s ním. Hodně dávno? Obávám se, že nejspíš nikdy. Jsem to já, ten důvod, že všichni neupřímní a lživí chlapi s obličeji jako andělé, se ke mně stahují a já pak stejně končím večer sama v slzách?
Každý se s tím vyrovnává jinak. Já se pokaždé stáhnu do sebe a raději se začtu do nějaké knihy nebo zadívám do filmu, kde pustím uzdu své fantazie a místo, abych žila tady, žiji tam s nimi. V jejich světě, kde vím, že všechno dopadne dobře a kde má každý svůj kus štěstí.
Snažím se na to nemyslet. Nevybavovat si vlastní scénáře. Nedávat tomu, v mé hlavě, život. Snažím se to zabít a to už nějakou dobu. Ale pořád to tam je.....Jenže tentokrát, to s nimi vypadá vážně. Ano, pořád mám v mysli takovou tu skulinku, kde je to určitě jen nějaký "vtip". Ale pak si vzpomenu, jak mi o ní vyprávěl a vím, že tentokrát je to jiné.
Už nemůžu věřit, že u člověka záleží na tom jaké má srdce a vlastnosti. Po tom všem, co mi lidé okolo ukázali, věřím jen tomu, že záleží na tom, jak kdo vypadá. Je lidskou přirozeností hodnotit někoho už od začátku jen podle vzhledu. A já? Nejsem zboží, které by se lehko prodávalo. Proto moje další řešení tohohle problému je prostě se zabalit do peřiny a vykašlat se na svět tam venku.

3000 šancí. 3000 možností.

2. dubna 2012 v 21:23 | Bee
3000 šancí. 3000 možností. A pokaždé jsem se cítila jako idiot. Ano, záblesky čistého štěstí, vášně, chtíče, zakázaného, co vám spadne do náruče, ale vždy to skončilo stejně. Pocitem, který vás doslova táhne, vytahuje vaši mysl z těla, máte v hlavě miliony slov, ale cítíte prázdno.
Nikdy to nemělo zajít tak daleko, když od samého začátku to bylo odsouzeno k ...tomuhle. Ale kdo by se vzdal sladkého poznání, které vás pomalu naplňuje od špiček prstů na noze až po hlavu, kde zakoření , schová se a při každé vhodné příležitosti dokazuje, jak každým okamžikem roste a nabírá na intenzitě. Pak se ani nenadějete a po noci, kdy se vám zdály pohádkové sny, se probudíte s pocitem, že něco postrádáte. Někoho. Člověka, který z vás dělá idiota při každé, hlavně nevhodné situaci. Jenže je tu i ten druhý pohled. Pohled, kterým ho vidíte především vy, těma očima, které ho hledají v zapadlých ulicích, kde jste se procházeli. Třeba jen jednou jedinkrát, ale vy přesto doufáte, nenápadně pátráte, že tam bude. Že se tam jen mihne. Srdce vám tluče jako splašené. Vy toho člověka vnímáte jako někoho, kdo vám ubližuje, hraje si, ale vidíte ho očima, které vám říkají něco úplně jiného. Pro takové oči je ten člověk sen, který vídáte ve spánku, o který se můžete opřít, můžete mu věřit....

Nevím, jestli je to tím, že pravdu vidět nechceme nebo nemůžeme.
Život není hoolywoodský scénář, kdy se zamilujete do padoucha, kterého jen svojí láskou, dobrotou a velkým srdcem, napravíte na prince, který vás bude milovat a žít s vámi šťastně dokud nezemřete. My, obyčejní lidé, začínáme a končíme hned na začátku těchto scénářů, kterým naivně věříme a snažíme se je převést do reality. Vkládáme svoje budoucí štěstí do rukou, které mají černé rukavice vrahů. Snažíme se být obezřetní na každém rohu, všude kde to jen jde, ale když přijde na náklonost, lásku, zahazujeme vše, co jsme se naučili. Mozek sepne na úsporný režim a celé tělo ovládá pouze to bušící těleso ve vaší hrudi. A přesně to těleso se rozhoduje špatně. Pouze následuje naše touhy, které nás táhnou ke špatným lidem, protože ti špatní lidé, říkají ty správné věci.
A co je méně bolestivé, pustit k sobě hodného člověka, který se vám dostane do srdce, které může zničit nebo zlého, který se pokaždé snaží dostat pouze do vaší postele?

Asi šesté vstoupení do té samé řeky.

19. března 2012 v 20:18 | Bee
"Co se stalo, že to nedopadlo dobře?"
"Bylo to dobré, to na tom bylo špatné."
Nesměla by se s ním cítit tak dobře jako pokaždé. Protože to je on... Nevěděla proč, prostě jen měla pocit, že bude padat níž a níž, pokaždé když se s ním bude bavit. Věděla i, že by neměla odhánět lidi, se kterými se cítí dobře, jenže tohle ji prostě nutilo se do něj zamilovávat čím dál víc a stále a znovu dokola. Přesně ten pocit, který chybí polovině ostatních párů, to co je po nějaké době rozdělí, to že nevědí jaké je to se do sebe každý den zamilovávat, to že je ten druhý neumí překvapit a všechno je jen stereotyp. Tohle on nebyl, ani ona. Bylo to jako země divů. Ona si s ním připadala jako Alenka v Říši divů. A přesně tohle milovala nejvíc. Věděl jak ji rozesmát, jak ji potěšit, jak jí zalichotit, jak ji utěšit, ale i jak naštvat nebo zklamat. Když byla v jeho blízkosti všude to jiskřilo. Věděla, že tenhle vztah mu vyhovuje. Tyhle výhody. A jí taky, hlavně když mohla být s ním, jenže ji to vysilovalo víc než by si kdo jiný mohl pomyslet. Pouštěla se do jeho pastí sama. Věděla předem do čeho jde, ale stejně ji to neodrazovalo. Milovala to nebezpečí, které se skrývalo v jeho náruči. Ta špatnost, to že to každý okomentuje a ještě obohatí o svou vlastní teorii. Proč ji to tolik přitahovalo? Proč na něj nebyla milá, ale nenechala si uniknout příležitost, abys do něho nerýpla? On jí to oplácel stejnou mincí a to byl další důvod, proč se jí tohle zamlouvalo. Být s ním chtělo odvahu.
Proč nejsem nadšená z těch věcí, které mi sám nabízí? Jako další schůzku, dvoudenní jízdu jen s ním v lodi? Proč neskáču radostí, tak jako bych z toho byla nadšená tenkrát? Proč mě to spíš bolí a dusí? Protože si až moc střízlivě uvědomuji, že tohle není moje cesta, i když mi připadá správná a pravá. I když má všechno, co bych chtěla. On je jen moje křižovatka, a já právě dorazila doprostřed, teď jen určit tu další cestu. Ale přesto, asi ještě chvíli setrvám s ním uprostřed a budu doufat, že mě další kroky připraví na tu lepší a správnější cestu.

One Tree Hill

14. března 2012 v 20:32 | Bee
One Tree Hill. Pro někoho jen obyčejný americký seriál, který je úplně stejný jako všechny ostatní. Ale pro mne ne. Pro mne je to srdeční záležitost, která mě doprovázela celých 6 let mého života. Utvářela moji osobnost, pomáhala mi vyrovnávat se se světem a všemi problémy. Nepamatuji si místo, věc, písničku…nebo člověka, u kterého by mi bylo tak dobře jako s tímhle seriálem. Nikdo mě nedokázal uklidnit lépe. Nikdo mě nedokázal tak morálně pozvednout a ukázat, že i já mám svoji vlastní hodnotu. Zní to jako klišé. Vtipné klišé, ale One Tree Hill, pro mě znamená tolik, že to nedokáži ani popsat. Je to jako zázrak. Láska na první pohled. Něco takového se nestává, ne se seriálem. Ale mě se to stalo. Zamilovala jsem se a tuhle lásku nikdy, nikdy neopustím.
Už zbývají jen 4 epizody do posledního, úplně posledního dílu....a já nevím, jestli se dokážu na ten poslední díl vůbec podívat. Nechci aby skončilo něco, s čím mám spojených tolik nádherných vzpomínek, ale zároveň chci taky vidět, že ty postavy, které jsem tolik milovala mají svůj šťastný konec a věřit, že by opravdu mohl existovat i v tomto světě, ne jen v Tree Hill.
Všichni se snažíme najít tu správnou cestu životem, kterou se budeme ubírat, nějaké místo, které nazveme domovem a v neposlední řadě, sami sebe. Tyhle důležité věci jsem našla díky nim, díky těm postavám, se kterými jsem společně rostla. Díky němu jsem začala věřit v sebe sama, ve splněné sny, v pravou lásku. Protože někdy prostě potřebujete v něco věřit, říkat si, že všechno bude v pořádku, i když jste přesvědčeni o opaku, ale pak přijde něco, někdo, kdo vám ukáže, že všechno není zdaleka tak ztraceno, jak to vypadá, že je tu mnoho možností jak se vydat dál. Jen musíme najít tu kuráž, která v nás dřímá, chopit se jí a vyrazit dokázat všem okolo, že stojíme za víc.
Víte, One Tree Hill byl opravdu velký kus mého života. Nevzdám se ho. Nelituji času stráveného nad ním. I když skončí, pořád ho budu mít v sobě, bez ohledu na cokoli.

"Imagine a future moment in your life where all your dreams come true. You know, it's the greatest moment of your life and you get to experience it with one person. Who's standing next to you?" Peyton Saywer

Večer, na který čekáte skoro celý život

3. března 2012 v 20:13 | Bee
1. března 2012
Celý půlrok se těšila na tenhle den. Tuhle noc. Jeho maturitní ples. Počítala se všemi možnými scénáři - nejhorší, střední cesta i nejlepší, ale stejně se necítila připravená na všechno. Nebyla. Odpočítávala minuty, chtěla se tam s ním oficiálně rozloučit a soustředit se na jiné věci. Lidi. Ale byla bláhová, když si tohle vysnila, jako vždycky to dopadlo úplně jinak než by chtěla. I když…..

Zase sama sebou

8. února 2012 v 17:20 | Bee
Bude to dobrý. Já vím. Už to začíná být dobrý.
Začínám si uvědomovat, že jsem dost dobrá i bez něj a to je ten největší pokrok za celou dobu! Vím, že ho nepotřebuju k tomu abych mohla být šťastná.

Noční světla a jen vy sami

6. února 2012 v 13:51 | Bee
Víte, co mne vyvolají obyčejná slova jako jubox a nonstop bar? Vzpomínky. Momentálně bolestivé vzpomínky a nemyslím si, že se to za ty poslední tři měsíce změní. Příliš málo času na nápravu člověka, který celý svůj život bere střídání holek za normální.
Vyvolá to ve mne vzpomínky na noc mých osmnáctých, tedy no, dvě noci, po mých oficiálních osmnáctých narozeninách. V té době jsem byla až po uši, i když jsem si to nechtěla přiznat a snažila jsem se tomu vzdorovat, zamilovaná do člověka, jehož jméno snad ani nechcete znát, neboť by jste se začali smát v tohle okamžiku, kdy chci, abych jste tenhle text brali s naprostou vážností, ale jelikož si ho chci pamatovat, ani nevím proč, tak vám ho řeknu, ..( řekla bych, ale po zjištění kolik známých sem chodí, raději ne, i když to vědí).... No, možná to nebylo tak vtipné, ale dobře pokračujme. Já, nadopovaná již druhou lahví, pardón, jednou lahví šampaňského, druhou lahví vína a filmem Osobní strážce, kde bylo právě ono slovo "jubox" a věta: " Chci s tebou prostě jen spát" řečeno, jsem obdarována tím, že vám chci říct pravdu, tak jak bych ji neřekla, ani …vlastně nikomu. Jestli mi víno, či jiný alkohol dopomáhá k psaní tak potěš pán bůh.

Přiznání

30. ledna 2012 v 21:14 | Bee
Pocit, který mívám, když se procházím školní chodbou, kde mě bombardují páry na každém rohu a smích, který se rozléhá všude kolem. Přesně ten pocit, kdy je kolem mě tolik lidí, ale já si připadám jako jediný tvor na téhle planetě. V tu chvíli bych víc než kdy jindy ocenila přítomnost těch rukou, které mě držely tenkrát večer. I když to bylo jen přelétavé. I když to bylo jen z důvodů mě neznámých, možná na ukojení pouhého chtíče. I přesto bych si přála zopakovat ten pocit, který mě naplňoval od konečků prstů a dostával se mi do hlavy. Tam teď ostatně pořád je. Nechce se hnout z místa a nechce odejít. Nemůžu se zbavit té protivné přítomnosti jeho obrazu v mé mysli. Nemůžu se zbavit myšlenky, že pořád chci jeho přítomnost. Nevím, co se to děje. Jen vím, že je to špatné. Hodně špatné.

Dopis M.

6. prosince 2011 v 18:36 | Bee
"Víš co by mě zajímalo? Jaká holka ti tohle udělala. Ta, která ti dokázala zlomit srdce takovým způsobem, že jsi se rozhodl ho do budoucna už nepoužít. Nedat ho nikomu a neprojevit city. Vím, že jsi ještě před rokem dokázal upřímně milovat. Vím, jak jsi jí nosil květiny, kupoval dárky a každý okamžik jsi chtěl strávit s ní. Jenže ona si s tebou jen hrála. Nebrala tě vážně a ten konec, který ti po krátké době oznámila...Bylo to ono, co tě zlomilo? To, proč jsi se rozhodl být stejný jako ona? Nevím, můžu jen dál vymýšlet teorie a nenávidět ji ještě víc než, když jsem se dozvěděla, že ona mohla mít to, co já nikdy a prachsprostě to odhodila. Nemám ani páru jestli jsi si uvědomoval, že po tom všem, co jsme my dva spolu zažili, jsem k tobě začínala něco cítit. S tebou jsem měla pocit, že jsem to já. Nemusela jsem se přetvařovat. Smála jsem se. Měli jsme toho tolik společného, až mě to na poprvé skoro vyděsilo. Věděl jsi, že když jsem se dozvěděla, že jsi chtěl být s ní, tak jsem se jí chtěla podobat? Chtěla jsem aspoň trochu tvé pozornosti. Trochu úcty. Jenže postupem času bylo těžší a těžší ji získat, ale i přesto jsem se nevzdávala. Věděl jsi tohle všechno?! Pokud ano, proč jsi mě tahal za nos a dělal jsi si ze mě, za mými zády, srandu? Bavilo tě pozorovat, jak se snažím, zatím co jsi věděl, že mi nedáš ani šanci?
Pořád to nechápeš, viď? Zamilovala jsem se do tebe. Do tebe i do obrazu, který jsem o tobě měla, jenže ten jsi zklamal. A i tak jsem pořád tady. Možná jsem opravdu pitomá .... ale ty jsi mi dal pocit, který nikdo předtím. S tebou jsem cítila adrenalin. Bylo to nebezpečné, ale pokud by jsi mě držel za ruku, udělala bych cokoli. Ale víš co mě zraňuje nejvíc? To, že pokud jsem byla jen hračka na jedno použití, tak jsi neměl odvahu mi to říct do očí. Nechal jsi mě v té nevědomosti z bůh ví jakého důvodu, ale doufám, že ti to za to stálo...Pokud ti ta všechna pozornost vadila, mohl jsi to říct. Proč jsi to neuděl? Neměl jsi odvahu nebo jsi vážně tak hnusný člověk?
Možná jsem se v tobě spletla a to, že si budeš jen užívat bez odhalení jakýchkoli citů, byla tvoje vlastní volba ještě před ní. Možná jsem si to všechno, co se stalo jen namalovala v hlavě, ale pravdou je, že jsem byla, jsem a ještě nějakou dobu budu do tebe zamilovaná. Tak co, už ti to aspoň trochu došlo, kapitáne? "

Boj o čest

26. listopadu 2011 v 11:53 | Bee
Zlomil jí srdce. Ztratil její důvěru. Na začátku toho všeho bylo přesně tohle to, čeho se bál, že by jí mohl udělat a teď? Jakoby se všechno vypařilo. Změnilo a přestalo být důležité. On sám byl důležitý, potřeboval to, jinak by nebyl nic než další člověk na téhle planetě. A to si se svým egem vysokým jako Empire State Building nemohl dovolit.
Byla zklamaná, že v něm nenašla ten obraz, který si malovala. Chtěla to vzdát a vlastně i vzdala, ale ona sama se musí postavit zpátky na nohy. Ukázat mu o co všechno přišel. Ukázat mu, že jenom protože on je "pan Populární", tak není lepší než ona! Už nebude hrát druhé housle, má na víc. Má svoji cenu a pokud ji on není ochotný zaplatit, tak ať si jde hledat slabší oběti, které mu podlehnou po prvních pár vteřinách.
On, ale moc dobře věděl, že kterákoliv jiná by s ním jen těžko vydržela, tak dlouho.....

Vždycky toho bude víc

4. října 2011 v 21:51 | Bee
Někdy ani odvaha uskutečnit věci, kterých se bojíme nestačí k tomu, aby se staly podle našich představ.

Zkušenosti jsou důležitá věc

16. srpna 2011 v 16:24 | Bee
Druhá schůzka, ale první noc. Změnilo se všechno. Bylo to jako pohádka, všechno, co si přeje každé druhé děvče. Polibek v dešti, vedení za ruce, zábavná noc a k ránu se vrátit k němu domů. Ráno se probudit, připad si jako strašák, ale když se podíváte na něj, tak se usmívá.
Co to bylo? Byl to jen sen nebo se tohle opravdu stalo? Stalo se to, to vím, ale co mě nechává na pochybách je jak se k tomu staví on. Jen další ráno s holkou z večera nebo ....něco jiného?
Nemám ráda svoje otázky a přesto jich mám miliony. Vždycky tu jsou a nahlodávají prozatím ničím nerušenou pohádku. Obavy. Přesně tohle se mi na takzvaných "vztazích", ať jsou jakéhokoli rázu nelíbí.

Je to tady....Překvapení!

5. června 2011 v 15:06 | Bee
Celou dobu si připravujeme, jak budeme reagovat na určitou situaci. Sníme o tom, aby se to vůbec stalo. Volíme slova, která řekneme, už jsi jsme jisti, že jsme připraveni a najednou.....Ta situace je tady. Ale co teď? Najednou máme úplně jiné pocity než ty, které jsme měly, když to byla pouhá teorie. Teď vůbec nevíme, co říct, jak se zachovat. Ale je to tady, něco udělat musíme. Tak řekneme první, co nás napadne. I když se to pramálo podobalo tomu, co jsme chtěli říci původně.
Proč se tohle děje?
Proč se na něco připravuje a pak stejně neuděláme nic, co jsme si připravili?

Co uděláte pro splnění snu?

19. května 2011 v 18:59 | Bee
Potřebuju...něco, čeho se nejvíc bojím. Oporu, důvěru, jistotu, že všechno bude dobré, podporu...všechno to mám dá se říct, od kamarádů, ale něco jiného to je od toho koho "milujete". Vím je to silné slovo, ale ...stejně je hezké slyšet někoho říkat: "Mám tě rád" a může to pro vás znamenat i víc, ale ta osoba, co by to řekla není a ani nebude.
Je to stejně zvláštní, jak vám někdo může vzít spánek, sny i myšlenky.....a přesto víte, že je to jen ve vaší mysli...nikdy neucíte dotyk jeho ruky, žádná vůně z jeho vlasů, žádný pocit při polibku....nic
Člověk by uděl cokoliv, jen aby se jeho sny, touhy a představy vyplnily...nevim tedy jak vy, ale já snad i ano...

Houpačka jménem Život

16. května 2011 v 16:52 | Bee
Jak zvláštní...
Zrovna jsem se vrátila ze zahrady, kde máme vlastní pidi dětský hřišťátko. Brácha dostal novou kulatou dřevněnou houpačku, táta ji pověsil, dneska fouká vítr, je zataženo a každou chvíli vypadá, že se rozprší.
Zkusila jsem ji. Zhoupla se jednou. Dvakrát. Třikrát. Bylo to jako za dob, kdy jsem byla dítko. Zavřela oči a ucítila tu volnost, tu dobu, kdy jsem nebyla za nic zodpovědná, kdy jsem mohla být všude sama sebou. Cítila jsem se bezstarostná. Byla jsem zase dítě. Dítě, kterému stačí maminčina náruč, křiklavá hračka a houpací koník. Bylo to krásný, ale jelikož to je dětská houpačka a navíc byla mokrá, tak mi to uklouzlo a já slítla. Byl to přesně ten pád z nebe do tvrdý reality. V tu chvíli, kdy jsem spadla, mě zavolala babička ať jí jdu pomoci s jídlem, zavolal na mě brácha ať mu přinesu hračky a zavolal na mě děda ať mu otevřu bránu do dvora ať může zajet s autem....

Jiní lidé

3. května 2011 v 14:56 | Bee
Lidé se neustále mění a vyvíjí.
Sami na sobě to poznáváme těžko, ty změny vidíme zřetelně pouze na lidech okolo nás. A to je právě ten problém, změny na sobě nevidíme a potom viníme ty ostatní z různých věcí a přitom k tomu nemáme sebemenší důvod ( ne, vždycky se něco malého najde :P ).
Jenže, co když se změní naše okolí i my, tak rapidním způsobem, že pokud jsme si na začátku připadali absolutně stejní, teď jsme rozdílnější než voda a oheň? Vypadalo to, jakobychom našli svoje dvojče. Někoho, kdo sdílí stejné názory, má rád stejné věci, je stejný jako my a najednou ( po zásahu třetí strany ) si nedokážeme najít ani společné téma na minutový rozhovor ( ! )

Z( a )tracená změna

20. dubna 2011 v 21:39 | Bee
Ztracená. Ano, přesně tak se cítím. Zabloudila jsem v jasném kruhu, na cestě kterou znám. Jak se to mohlo stát? Vždyť to ani nejde ztratit směr, tam kde to známe. Já to dokázala, vůbec nevím kde jsem.
Osmnácté narozeniny klepou na dveře a já nevím kde jsem, kdo jsem, proč tu jsem. Pořád se cítím jako dítě, které se schovává za máminu sukni a potřebuje tátovu pevnou ruku, aby ho vytáhla na světlo. Pořád nevím, co bude dál. Pořád jsem to já, ta zamyšlená holka se sluchátkama na uších vzpomajíc na "dobré časy". Zajímalo by mě jestli se někdy změním....
Snažím se být zodpovědná a všem dokázat, že na to prostě mám. Dělám se sebe dospělou osobu, která se umí chovat způsobně a dělat, co nejméně chyb, ale cítím, že tohle prostě nejsem já. Je to něco, co chci být, ale zároveň chci být úplně něco jiného. Chci být někdo jiný. Někdo dokonalý nebo aspoň někdo, kdo se k dokonalosti přibližuje, ale zároveň ponechat něco ze mě. Pár vlastností...
No chápete to? Já ne. Takže klid.

V.I.P. zážitky z koncertních prken

2. dubna 2011 v 21:35 | Bee
Už se Vám někdy stalo, že se Vám splnilo něco, o čem jste ani nesnili? Nedokázali jste si to ani představit, protože jste věděli, že se to nikdy stát nemůže? A pak najednou, z ničeho nic, jako mávnutím kouzelného proutku se to stane? Vím, mám jen štěstí, ale mě se podobný případ stal....
Viz. v celém článku :)

Houpačka...

27. března 2011 v 18:52 | Bee
Jednu věc vím s naprostou jistou. Vydržela bych hodiny a hodiny sedět na houpačce, která je pověšená na zápraží
předměstského domku. Svítilo by slunce, ptáci zpívali a já bych se cítila naprosto v bezpečí.
Takhle bych vydržela sedět i roky ¤

Táta

25. března 2011 v 18:00 | Bee
Můj otec má super-schopnost. A to mě rozesmát, i když mám pocit, že budu vraždit všechny kolem sebe.
I když mu to nikdy nepřiznám, je to můj hrdina....
 
 

Reklama