Kapka poezie

Boj o budoucí čas

8. května 2011 v 15:10 | Bee
Láska by Vás měla posílit, ne pomalu zabíjet.
Láska by Vás měla dělat šťastnými, ne Vás utápět v temnotě.
Láska by Vám měla dávat, ne si od Vás brát.
Protože pak to není ten opravdový cit, ale jen touha po tom něco vlastnit.

Víc něž ostatní

24. března 2011 v 19:09 | Bee
Je to úžasný pocit, když ve Vás někdo vidí mnohem víc, než jste schopni vidět sami .

První krok....

22. března 2011 v 20:53 | Bee
Znáte ten pocit, kdy jste hrozně nejistí?
Nevíte kdo jste, kam patříte, kdo jsou vaši opravdoví přátelé, nevíte komu můžete věřit a s kým mluvit. Bojíte se podívat komukoli do očí, protože by jste tam objevili odpor nebo snad posměch vůči Vám. Máte strach, že když se svěříte budou Vámi pohrdat a mít Vás za blázny nebo máte prostě pocit, že tohle je zajímat nemůže, a tak je raději s tím ani nebudete obtěžovat.
Nechcete být takoví jací jste, ale zároveň nechcete ztratit svoji osobnost, to co dělá Vás Vámi, tu jedinečnost, ale co to vlastně je? Říkáte si jak já můžu být zrovna jedinečná?!Čím?!, ale vždycky tu něco je, jen to musíte objevit, hluboko v sobě. Všichni Vám mouhou říkat, jak jste úžasní, milí a jedineční, ale co je to platné, když jim nevěříte. Musíte věřit hlavně sobě. Myslím, že v tom je lidská síla, ne v majetku a ne v tom kolik přátel máte, ale v tomm že si věříte. Máte odvahu se sami sobě postavit a udělat první krok....

Hloupost

21. března 2011 v 14:14 | Bee
Někdy chceme být součástí života někoho jiného tolik, že zapomínáme na jeho osobní svobodu a na to, že každý člověk chce mít chvíli klid od okolí. A pak se divíme, že je k nám chladný a tají před námi různé věci.
Jak se říká: "Podej jeden prst a on ti sežere celou ruku."

Naše slova, naše hudba

15. března 2011 v 12:58 | Bee
Každá osoba má svoji vlastní písničku. Ze začátku to je jen nepodstatná melodie, kterou přehlížíme, ale čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, že ji vlastně známe, že je nám blízká. Časem k ní přidáme i vlastní slova, která vyplynou z ničeho nic a pak "voila" máme svůj vlastní životní hit. Takovou malou soukromou hymnu.
Pokaždé, když ji uslyšíme, tak se rozpomeneme, co jsme dělali, když zrovna hrála. Jaké pocity se nám honily hlavou a kdo stál vedle nás. Někdy jsou to slova smutku zahalená do pomalé melodie, jindy to může být hříšná mysl v nekonečném rytmu tance.
Nikdo ze začátku opravdu neví, co se v nás skrývá, mnohdy ani my sami ne. Je to běh na dlouhou trať, ale když už jsme byli přinuceni vyběhnout, tak ať to stojí za to, ne?
"Ať každý den stojí za to!" Titanick
 
 

Reklama