Písmenková část

Tvrdý jako diamant

25. dubna 2012 v 18:54 | Bee
Víte co? Všechno nemůže být podle plánu. A pokud se tomu hodně vzdálíme, máme pocit selhání. Zavřeme se do sebe a litujeme se. Co takhle se naštvat, nakopnout a vyrazit proti proudu zase zpátky? Chceme, aby se naše sny plnily, ne? Tak na co čekáte. Tím, že o nich budete vyprávět, tím, že o nich budete jenom snít, se skutečností nestanou. Musíte dřít. Hodně. Musíte se potit a plivat krev, protože jen diamanty vznikají pod tlakem! A pak můžete s jistotou říci, že i největší chyby ve vaší minulosti byly vlastně dobré, protože z vás udělaly toho člověka, kterého vidíte v zrcadle, s výtězným úsměvem na tváři.

Táta

26. března 2012 v 21:39 | Bee
"Ani nevíš, tati, jak moc mě mrzí, že už nemůžu být tvojí malou holčičkou. Řekl jsi, že jsem tě zklamala, že jsi si myslel, že zrovna já jsem chytřejší. Jenže víš, tenkrát jsem byla opravdu zamilovaná, poprvé opravdu, jen ne správně. Věděla jsem do čeho jdu a tak moc se to lišilo od všeho, co jsem si pod tím vždycky představovala. Jenže on měl kouzlo, pamatuješ jak jsme byli poprvé na Harrym Potterovi a já si přála, aby kouzla existovala? On mi je ukázal. Ukázal mi kouzelný svět. Nebezpečný svět. Veselejší svět. A já mu propadla. Chtěla jsem víc a víc a pak … Pak z ničeho nic jsem přestávala věřit, že by to mohla být pravda. Začínala jsem být šťastná za každou vteřinu, tudíž i za ty výhody, které tvoří náš přátelský vztah.

Tati, nemůžu říct, že bych nebyla zklamaná z toho, že svět není taková pohádka a tak kouzelný, jako byl v tvých příbězích, které jsi mi vypravoval pokaždé, když jsem šla spát nebo se v noci probudila a volala tě. Popravdě mám ještě i teď občas potřebu zavolat tě, že se mi zdál zlý sen nebo, že ten zvuk za dveřmi zní hrozivě. Bojím se, nejvíc toho, že nenaplním tvá očekávání, to co jsi mě učil celých osmnáct let. Nejsem dokonalý člověk, jen vím, že prostě občas se musím vzdát své "pohádky", abych cítila, že žiji. A vím, že s ním to cítím, i když je to špatné nebo hloupé. Další pravdou je, že ty noční můry, které mě v noci budí, jsou o něm. Budeš mě vždy chránit, klidně před celým světem, tím jsem si jistá, jen si nejsem jistá jestli to dokážeš před takovými věci jako je můj kapitán. Já nevím, co se to děje, když o té realitě vím, ale snažím se ji popřít. Vážně nevím. Jen vím, že ať to chceš nebo nechceš ty nebo já, vždycky budu tvoje malá holčička, která se bude ráda vracet domů a ještě raději se koukat na to, jak šťastní jste….a možná, někdy se naučí to štěstí taky najít."

Něco lepšího. Něco většího.

3. února 2012 v 16:45 | Bee
Víš co? Jsi tak hrozně "milý", že "dokážeš" odepsat nebo vůbec na něco odpovědět. To jsi přesně ty. Ale popravdě mě už nebaví být milá, obzvlášť ne na tebe, když se chováš jako naprostý hajzl. Jediná pozitivní stránka je, že tohle uznáváš. Vážně nesnáším, když mě tvoji kamarádi a tvoje holky sledují pohledy, kterými by mě nejraději sežrali za živa. Nehodlám být něco jako zábavná atrakce, zvlášť ne pro vás. Nechápu, co máš z toho, že každému líčíš jednotlivá slova, která ti napíšu a nechápu, co máš z toho, že každý ví, co se stalo na oslavě. Protože popularitu těžko. Závist ani náhodou. To, že dokážeš dostat každou, už každý ví. Takže co to je, že se musíš se vším pochlubit?! Anebo vlastně raději si to nech. Nechci to vědět, k čemu taky. Jen už mě nech být, nemluv o mne, nedívej se na mě tím svým pohledem a zapomeň. To bude pro tebe určitě jednoduché. A najít si novou živou atrakci, pro sebe i pro tvé přátelé, problém nebude. Vždyť víš, stačí udělat oči a voiala, je tvoje.
Takže děkuji za všechno a sbohem.

Zakázané ovoce....

8. listopadu 2011 v 22:43 | Bee
Tentokrát si vzala velké sousto. Věděla to, ale to ji pohánělo ještě víc. Jeho nedostupnost, ale zároveň....přístupný byl. Motal ji hlavu jediným pohledem. Jediným slovem a moc dobře o tom věděl. Snad věděl i to, že ho jen tak nepustí a užíval si to. On to vlastně ani jinak neuměl. Byl na to zvyklý a svoje zvyky nehodlal měnit. I tohle věděla, ale přeci ji lákala ta jeho špatná stránka, jakoby ji mohla napravit. Jakoby mohla být právě ta jediná kvůli které se změní. Nechával ji v nejistotě a z toho šílela. Ze začátku. Po pár měsících si zvykla, už ji to tolik nepřekvapovalo. Jako třeba to jak se k ní choval. Byl milý, pozorný. Možná vypočítavý. Ale dokázal ji překvapit. Rozesmát. Okouzlit za jediný okamžik...

Zdi kolem našeho srdce

4. září 2011 v 16:16 | Bee
Nechtěla, aby někdo viděl bolest, kterou cítila. Nebyla typ člověka, který projevoval emoce před ostatními. Jediné, co chtěla bylo cítit se zase jako zamilovaný člověk, kterému je stejný cit oplácen.
Byla na okraji propasti mezi tím, co chtěla a tím, co mohla mít. Možná byla sobecká, ale kdo by v ohledech lásky nebyl. Musela se rozhodnout v jediném okamžiku. V okamžiku, kdy určí jaká bude její budoucnost. Nechtěla ho nechat jít, ale držet někoho proti jeho vůli nemůžete. Bylo jí zle a třásla se. Nevěděla jestli udělala dobře, ale už nechtěla být ta, která musí bojovat o něho. Potřebovala, aby on bojoval za ni. Postavila kolem sebe zeď a čekala jestli ji kvůli ní dokáže zbořit. Dala mu tolik příležitostí a on jí sotva jednu, tak proč se pořád nechtěla zbavit myšlenky, že on bude jednoho dne schopen tu zeď odstranit?

Hádka se realitou

11. června 2011 v 10:45 | Bee
Co uděláte, když dostanete příležitost splnit si sen a to jen pouhou odpovědí "Ano"? Uděláte to?
Ale co, když tomuhle příběhu předcházely další dvě kapitoly...
Ona ho měla ráda. Vlastně víc než to, nebyla si tím jistá, ale něco ji od něho nemohlo odtrhnout. Vůbec to nebyl její typ, byl úplně jiný, než po kterých se koukala, ale to nezabránilo, aby se ....aby ho měla víc než jen ráda. Když s ním byla, byla nesvá, byla nervózní, ale jakmile spolu byli "hovořili" ne z očí do očí. Byl to perfektní vztah. Začínalo to být slibné.
Ale pak se něco stalo. Změnil se. Začal se chovat jako absolutně rozmazlené dítě, které chce všechno, co vidí. Hádali se, křičeli na sebe. Ani se na sebe nemohli podívat, protože se zabíjeli pohledy. On dělal všechno proto, aby ji od sebe odehnal a ona všechno proto, aby mohla zapomenout. To ji trvalo skoro rok a i tak cítila, že to všechno úplně nezmizelo. Pořád tam něco z toho prvotního přetrvávalo. Prvně ho víc než měla ráda - nenáviděla. Nenávist se změnila - na ignoraci, už ho nepotřebovala.
A tady začíná dnešní kapitola. Z čeho nic se tu zase objevil. Stál tam a omlouval se za všechno. Za to jak se choval, co říkal, jaký byl. Chtěl to napravit. Ona přijmula. Začalo to zase od začátku. Všechno bylo úžasné, ale opět jen když spolu mluvili ne z očí do očí. Když byli sami dva, byli nervozní, nejistí. A pak on položit TU otázku, otázku, na kterou ona nedovedla odpovědět.
Dají se zase dohromady?
Takle to vypadá, když se vám pře sen se skutečností.

Já, ty ....a ona

4. června 2011 v 21:03 | Bee
Když se podívám hloub. Hloub, než dosáhne lidský zrak, tak uvidím jen černou prázdnotu. Prázdnotu svého srdce. Ale, když se zahledím do tvého srdce, do
tvé duše, tak tam spatřím něco, co je mi cizí. Něco co neznám. Uvidím štěstí, lásku a upřímnost. Bílou záři, které zančí tvou ušlechtilost.
Podívám se jednou...dvakrát...a dokonce i potřetí, ale stále vidím totéž. ŠTĚSTÍ.
Když spatříš, že upadám do černých myšlenek, ochotně mi podáš ruku, ale já ji vždy odmítnu.
Bojím se. Bojím se, že bych k tobě cítila něco víc. Víc než mohu.
Jsou moje slzy, slzy štěstí nebo ukrutné bolesti, smutku a samoty? Nevím, ale čím jsme si jista, je že ty tu vždy budeš. Budeš tu pro mě a pro NI. Ale dokáži snést ten zmatek? To, že se o tebe musím dělit?
Mám se smát,
protože jsme řátelé?
Nebo plakat,
protože nikdy nebudeme víc?

Filmy vs. život

28. května 2011 v 16:43 | Bee
Romantické filmy jsou k ničemu.
Akorát nám dávají na naději,
že happy end s princem na bílém koni existuje....ale to není pravda.

Krok vpřed

12. května 2011 v 18:59 | Bee
Je čas se posunout dál. Pomalu dospíváme a rosteme. Některé věci zůstávají, ale s jinými je potřeba se rozloučit, protože pak hrozí, že se zasekneme na mrtvém bodě. Potřebujeme mít rozhled, hodně místa a stále nové věci.
Některé vzpomínkové předměty nás stále drží dole. Nechtějí nás pustit do světa. Asi jako naši rodiče, kteří se také bojí pustit své dítě někam jinak než zpátky domů.
Ale my víme, že už je čas. Už víme, jak se věci mají a jsme připraveni zkoumat život dál. Jenže tady už nám nic, kromě nás samotných, nikdo nemůže pomoci. Všechny věci. Všichni lidé. Oni už pro nás udělali dost, teď je řada na nás. Teď to pevně uchopíme do našich rukou a dokážeme všem, aby na nás byli hrdí.

Láska je sakra zlá nemoc ...

28. dubna 2011 v 18:17 | Bee
Slaná slza padala po její červené promrzlé tváři. Za chvíli ji následovala další. Nevěděla proč pláče. Prostě to začalo samo a nechtělo skončit. Měla být šťastná, ale nějak se to nevedlo. Připadalo jí, že čím víc se snaží, tím víc všechno pokazí. Ale když byla s ním, byla ....jiná. Ten pocit....jakoby ji zabíjel, ale od chvíle kdy ho poprvé pocítila, ho vlastně potřebovala. Bylo to zmatené a zvláštní. Všude kolem zamilované páry držící se za ruku v ní vyvolávaly smíšené pocity. Závist....samota...bolest....chtěla ten velký opravdový pocit lásky taky poznat, ale připadalo jí, že to nikdy neokusí.....Všude kolem ní.....rodina, teď už jí její nejlepší přátelé....všichni ho znali....všude ho bylo dost, jen ne pro ni.....

Rozhodování

19. dubna 2011 v 19:27 | Bee
Jednou z nejtěžších věcí v životě člověka jsou rozhodnutí. Ať jsou malá či velká, vždy mají nějaký dopad na náš život.
Neexistuje návod jak se správně rozhodnout. Jedni říkají podle srdce, jiní rozum, další podle okolností nebo náhody. Jenže nic Vám nezaručí, že to vyjde přesně podle Vás. Občas se to jen trochu vychýlí z Vaší představy a někdy se to k ní ani nepřiblíží. Druhá možnost je horší možnost. Buhužel je častější. Jenže nikdy nevíme o co přicházíme pokud se bojíme do toho jít. Také bych si někdy přála, abych věděla, nebo aby mi aspoň někdo naznačil, jaký dopad bude mít to a to rozhodnutí, ale nejde to. Pak by to možná nebylo takové dobrodružství. Pak bychom si možná život ani tolik neužili. Vždyť právě ty tajemnosti jsou to, co nás nutí jít dál, protože jsme zvědaví. Chceme vědět, kam až můžeme zajít, co všechno můžeme zkusit....To je obecné pravidlo, ale na rozhodování to u některých nestačí. I když je k tomu něco táhne, ať už je to právě již zmiňované srdce, zvědovost nebo jen chtíč, je tu také strach. Podvědomní strach z něčeho nového, náhléhlo. Strach člověka sám ze sebe, že se té nové věci nezhostí správně, že to pokazí a pak už to nepůjde vzít zpět.

Proč nakupujeme?

16. dubna 2011 v 9:56 | Bee
Vlastně je to jednoduchá otázka i odpověď. Samozřejmě, že každý to má jinak, někdo nakupování přímo nesnáší a jiný je do něj bezhlavě "zamilován".
Ale když nakupujeme myslíme jenom na sebe. Což určitě není tak špatné po náročném týdnu plnném stresu a únavn práce. Nepřemýšlíme nad starostmi nebo splíny, soustředíme se jen na to, abychom si vybrali správně. Je zábava zkoušet si věci, které si nikdy nekoupíme. Když nakupujeme jsme v jiném světě. Světě bez hranic ( finanční hranice nepočítám :P ).
A když už nic jiného, tak kdo by se nerad pozoroval ostatní lidi, jak pořád někam spěchají a se vším si dělají starosti, zatím co my pohodlně sedíme, popíjíme drinky a smějeme se? :)

Sen

11. dubna 2011 v 19:56 | Bee
Máte svůj sen? Taky byste nejraději snili od časného rána do pozdních večerních hodin?
Alespoň na chvíli zapomenout, že existuje nějaké "teď", prostě si lehnout, zavřít oči a ....

Nekonečný maraton

8. dubna 2011 v 15:19 | Bee
Vždycky je to jako se vracet zpátky na start. Už jste v polovině a najednou zakopnete a musíte jít na začátek.
I když se snažíte sebevíc, pokaždé v tom samém bodě uděláte tu samou chybu a upadnete. Vlastně...jste ani nikdy neviděli jak to vypadá za tou půlkou, protože jste se tam nikdy nedostali.
Když už je to konečně na dosah....vzdálí se to. A nejhorší je, že jenom díky svojí vlastní chybě si to oddalujete pryč.

Přátelství není jednoduché, ale stojí za to!

5. dubna 2011 v 19:00 | Bee
Přátelství je tak složitá věc, až mě to někdy opravdu udivuje. Přitom by to měla být jediná věc, která nás má opravdu posílit a ne v nás vyvolávat zbytečné otázky podezíravosti.
Ze začátku Vám ta osoba přijde jako nafoukaná fiflena, která se stará jen o tom, aby byla vždy středem pozornosti v těch nejlepších šatech. Pak ji ovšem poznáte, tím myslím skutečně poznáte její pravou stránku a najednou si uvědomíte, že jste naprosto identičtí. Připadáte si jako by jste se dívaly do zrcadla svých vlastních vlastností.
Po nějakém čase idilická představa přejde. Začnete se hádat kvůli maličkostem a přesně v ten moment, kdy se na sebe nemůžete ani podívat, pochopíte, že ta osoba Vám naprosto přirostla k srdci. Je jako Váš sourozenec. Počítáte s ní ve všem a najednou je to jakoby Vám chyběla ruka nebo noha. Když jste měli radost, okamžitě jste za tou osobou běželi. Když Vám někdo ublížil opět jste šli za ní. Kraviny, vážné rady nebo si jen tak popovídat, vždy tu byla pro Vás. A teď? Teď chápete, že nemá cenu se hádat kvůli maličkostem, že ta osoba má pro Vás mnohem větší cenu, než jste si dokázali přiznat, tak se usmíříte. Trvá to trochu dýl, ale pokud je to opravdový kamarád, tak Vám odpustí.
Jenže pak to přijde znova. Další malichernost. Další hádka. Další usmiřování.

Odvaha schovaná za maskou všednosti

1. dubna 2011 v 15:50 | Bee
Život na nás pouští různé hrůzy, nástrahy a pokušení, avšak my před nimi nemůžeme jen pořád dál a dál utíkat. Kam by to potom vedlo? Kam bychom se dostali? Nikam, protože nikdo by neměl tu odvahu postavit se něčemu velkému a neznámému. Ztracená odvaha se v nás ukáže pouze, když máme přijít o něco co je nám cenné. Pro co bychom dokázali zemřít. Něco, co chceme chránit vlastním tělem a duší.
Odvaha nespočívá v tom, co vidíme na první pohled, ale je tam někde ukryta pod naší maskou všednosti. Maskou, kterou si nasazujeme každé ráno. Pokaždé, když se musíme vydat někam mezi lidi. Neodvážíme si ji sundat, neboť by to na nás prozradilo příliš a to je přece "špatné". Proč nechceme, aby lidé, kterým na nás záleží viděli všechno to, co se ukrývá uvnitř v nás? Štěstí, úsměvy, smutek, slzy. Oni jsou ochotní "to" přijmout, pomoci nám a utěšit...ale stejně masku obyčejného člověka nesundáme. Přitom každý z nás je originál, ale my to nevidíme...možná nechceme vidět...

Něco jako jistota

31. března 2011 v 16:59 | Bee
Když si myslíte, že někoho dobře znáte (nebo aspoň máte pocit, že jste ho správně odhadli) a najednou ho vidíte dělat věci, které k němu vůbec nesedí...tedy podle vašeho mínění nesedí, tak je to docela šok.
Můžete z něho mít pocit, že je to vzor vaší dokonalosti, první náznaky, že to asi tak nebude, ignorujete: "Přeci se Vám to jen zdá, to nemůže být ten člověk, kterého znám." Ale jakmile už se to začne stupňovat a vy ho začínáte vidět, takového jaký doopravdy je, tak dostanete strach. Bojíte se ho pustit, protože Vám na něm přeci záleží a je to kus Vašeho života, ale zároveň se bojíte, že tím co dělá ublížín on Vám a bude hodně těžké se z toho vzpamatovat.

To je jen proto, že každý člověk potřebuje jistotu. Potřebuje vědět, že někde je pevný bod, odkaď se může odrazit ( i když ten bod je jen iluze ). Když to ví, má pocit, jakoby dokázal zdolat všechno, ale jakmile ta podpora zmizí, podezíráte ostatní z toho, že k Vám nejsou upřímní a něco tají. A hlavně sami sebe začnete nazývat "loser".

Svoboda jako křídla, láska jako železná koule

28. března 2011 v 19:02 | Bee
Vím, že je člověk plnný rozporuplnných vlastností, ale co když někdo chce strašně moc někoho milovat a zároveň být milován. Hrozně rád by zažil ten pocit, ale jakmile se naskytne příležitost, tak začne couvat? Proč se začne bát a být podezřívavý vůči věcem, které dřív tak hrozně chtěl. Které postrádal? A když je má konečně na dosah ruky a stačí mu k tomu jediný krok, tak se raději vrátí na start?
Všechno je spojené dohromady:
Svobodný člověk si chce užívat života. Ten, kdo si užívá života, tak mu chybí něco stálého. Ten, kdo má něco stálého, tak mu chybí ta svoboda. A tak stále dokola a dokola.
Zakletý kruh, každopádně, kdo ví proč se sami tak chováme? Proč si sami sobě tak hrozně ztěžujeme život, když bychom ho mohli mít snadnější? Hmmm? :)

Pohádkový princ vs normální chlap?

16. března 2011 v 18:02 | Bee
My holky žijeme v jakési bublině. V našem snu, že jednoho dne se obejví ten pravý princ, který by nám pomohl od všech strastí světa. Jen pár z nás už dospělo a zjistilo, že nikdo takový opravdu neexistuje, že je to jen naivní ženská představa o dokonalém životě. Jenže nikdo není dokonalý, a rozhodně, my ženy, ne. I když slyšet nás to přiznat uslyšíte jen vyjímečně, neradi uznáváme, že má pravdu někdo jiný než my nebo že by ta dáma před námy měla hezčí šaty. Pochybnosti samy o sobě máme, ale pouze v naší mysli. Navenek musíme vypadat jako ty nejlepší. V každé situaci.
Téma pohádkového prince je dlouhodobé, únavné, ale která z nás se někdy neviděla po boku "dokonalého muže"? Dyť už od dětství nám všichni vyprávějí pohádky o princeznách v nouzi a hrdinech, kteří je přijdou zachránit. Ale kolikrát se tohle stane za život opravdové ženě? Kolikrát Vám muž podal spadlé klíče nebo Vám pomohl vyprostit podpatek zaseknutý v kanále? Jestli se to některé z Vás stalo, pak si můžete říct, že jste šťastné.
Doopravdy ale žádného prince nepotřebujeme, je to sice velmi lákavá představa, ale kolikrát je lepší mít doma chlapa, který ze sebe dělá šaška, jenom aby Vás rozesmál. Je mnohem lepší mít muže, který neumí všechno a Vy mu můžete pomáhat a alespoň strávíte nějaký ten čas společně. A neříkejte mi, že třeba u opravy auta se nezažije spousty legrace ;)
Jak já s oblibou říkám:
"Prostě mám v krvi napuštěno hodně hollywoodských filmů"

Cigaretu, prosím?

14. března 2011 v 10:28 | Bee
Téma týdne "Kouření"? Hmmm, zkusím Vám představit svůj názor.
Všude okolo nás můžeme neustále vidět lidi se zapálenou cigaretou v ústech nebo krabičkou v kapse. Každý na to má jiný názor. Řadíte se Vy do řad nekuřáků nebo kuřáků? Nebo je Vám to upřímně jedno?
Podle mě hodně lidí vyzkouší alespoň jednu cigaretu už na základní škole.
Kamarád ji přinesl, že je ukradl tátovi, to je přeci příležitost vyzkoušet si jaké to je být "dospělý"
Tohle je čistě můj osobní názor, jak to asi probíhá v hlavě takovému 12letému klučíkovi. Sama posoudit nemůžu, v téhle situaci jsem nikdy nebyla. Ale kouřit doopravdy, podle mě, opět, se začne až kolem střední školy. Tady už jde čistě o ukázku toho, kdo je větší frajer a vykouří nejvíc cigaret (krabiček?!) denně. Tohle můžu dosvědčit, sice opět nemluvím za sebe, ale moji přátelé a spolužáci...řekněme, že je tu velká rivalita o to, kdo dřív umře na udušení vlastní blbostí. Chápu a budu stát za takovým kuřákem, který si to dokáže pořádně odůvodnit, ale jinak...
Můj názor nekuřáka je takový, že ...dříve mi to vadilo, hodně. Nejlepší kamarádce jsem zapálenou cigaretu típala jen, co se oheň dotkl špičky a kamarádovy je brala a zahazovala z ruky, jen co je vytáhl frajersky z kapsy. Ale teď? Popravdě už mi to nevadí. Je to jejich věc. Každý svého štěstí strůjcem, že ano? :) A když Vám ke štěstí a klidné povaze stačí krabička, tak kdo Vám může zabránit v tom jít si ji koupit? Nikdo.
 
 

Reklama